Žádného architekta by nejspíš nenapadlo, že obyvatelé průmyslového, vnitrozemského Detroitu na novém náměstí nechtějí fontánu ani parčík, ale že jim ve městě nejvíc chybí přímořská pláž.

Uprostřed chátrajícího města vznikla jen díky tomu, že město zapojilo do plánování veřejnost, shrnuje Elena Madison z newyorské organizace Project for Public Spaces, která proměnu centra Detroitu zrealizovala.

detriot

Elena Madison byla jedním z hostů našeho třídenního komunitního fóra: Come On, Community! na které vedle této Američanky dorazila stovka lidí z celé Evropy, kteří mění své okolí k lepšímu. Nešlo o žádnou klasickou konferenci. Každý z účastníků se totiž snaží nějakým způsobem probudit komunitu, většinou v místě, kde žije. Každý z účastníků byl tedy člověk, se kterým stálo za to se potkat.

Komunitní fórum jsme uspořádali v rámci našeho programu ViabilityNet 2.0, který vzdělává a propojuje komunitní lídry ze střední a východní Evropy. Podporuje jej americká nadace Charles Stewart Mott Foundation. Součástí fóra byla desítka workshopů, několik přednášek, a také takzvaný Open Space, kde lidé v desítkách malých skupin několik hodin postupně řešili témata, která zajímala právě je. Zazněla spousta nápadů, projektů, myšlenek. Všechny zaznamenat nelze, tady najdete aspoň pár z nich.

Lidé tvoří město pro lidi

Placemaking – to je módní slovo, které lze česky shrnout jako společné naplánování veřejného prostoru tak, aby sloužil veřejnosti dle jejích přání. Do komunitního plánování proměny nevlídné dálnice v nové náměstí se například ve zmíněném Detroitu zapojily tisíce obyvatel. Místo pláže mají lidé v zimě kluziště a na novém náměstí vznikla spousta dalších aktivit tak, aby se tu lidé mohli potkávat.

DSC_8009

Elena Madison je zástupkyní ředitele v organizaci Project for Public Spaces, která se ve Spojených státech zabývá právě komunitní proměnou veřejného prostoru.

Jak změnit nevlídné město tak, aby začalo žít? Elena Madison strategii shrnuje do pravidla 10+. To znamená, že najdete alespoň deset míst, která změníte dle představ veřejnosti, a na oněch místech společně s místními vytvoříte vždy alespoň deset aktivit, ať už jsou to stánky s jídlem, obří šachy, ohniště nebo třeba curlingové hřiště. Kdo jsou experti, kteří rozhodnou, co je pro lidi nejlepší? No přece lidé sami!

Kde hledat moldavskou naději

Když člověk poslouchá Marianu Seremet, připadá mu, že současné Moldavsko je jako Česko divokých devadesátých let – akorát horší. Lidi si nedůvěřují a mají pocit, že začít cokoliv dělat ve svém okolí nemá smysl. Stejně to nakonec skončí jako vždycky – rozkrade se to, politici s výsměchem smetou nápad ze stolu, namísto parku se postaví ohyzdný panelák.

1

Mariana Seremet se snaží místní probudit. Uprostřed města je malý park, kde měl podle plánů z minulosti vzniknout moderní bulvár. Jenže doba se změnila, na plány sedl prach a místo zůstalo opuštěné a plné nepořádku. Mariana se snaží prostranství společně s místními změnit a vytvořit dobrý příklad, který ukáže ostatním, že věci změnit jdou. Právě v pozitivních příkladech vidí naději, jak Moldavsko posunout k lepší budoucnosti.

Kdo to změní? Lidi, čas a vy sami

Lidé jako Mariana jsou často na své snahy sami, navíc bez peněz, změnit věci trvá dlouho a úspěch a pochopení ostatních vždycky nepřijdou. Podporovat takovéto komunitní projekty se v sousedním Rumunsku snaží nadace ARC. Ředitelka filantropických programů Alina Porumb patří k lidem, kteří v Rumunsku dlouhá léta usilují o rozvoj komunit.

Alina

Lidé, čas, a vy sami. To jsou podle Aliny Porumb hlavní předpoklady k tomu, aby fungoval komunitní život. Bez lidí nejde nic a vy sami tomu musíte dát víc energie, než jste si na začátku představovali. Protože vytvoření funkční komunity vyžaduje trpělivost – vždycky víc času, než se zdálo.

Zázraky, hrdinové a dětské sny spojují lidi

Způsobů, jak lidi spojit, je řada. Dušan Ondrušek je zakladatel slovenské organizace PDCS a zabývá se mimo jiné řešením konfliktů v místech, kde vztahy mezi lidmi nefungují. Podle něj je sice fajn, že existují SWOT analýzy a nejrůznější technicistní teorie řešení konfliktů, ale někdy je lepší hodit poučky za hlavu a použít metafory, vyprávění nebo prostě pohádku.

Pohadky

Dětské hrdinské sny měl totiž každý a můžou leccos ukázat. Jak pohádky mohou fungovat pro hledání řešení patových situací či pomoci ukázat realitu takovou, jaká skutečně je? Na komunitním fóru si to lidé sami vyzkoušeli. Nejdříve nakreslit obrázek své oblíbené pohádkové scény, pak do něj promítnout problém z reálného života. Z hradu je najednou městský úřad, z krále mafiánský politik, z vesničanů bezmocná veřejnost. Autoři obrázků si pak vzájemně snaží pomáhat najít řešení problému z pohádkových scén.

Když se na vašem dvorku objeví obří ježek

Chci lidi vytrhnout z každodennosti, říká Iza Rutkowská o svém obřím plyšovém medvědovi, se kterým cestuje po městech rodného Polska i sousedních států – a který zanedlouho zamíří do Afghánistánu. Na jednom místě je vždy jeden den. Podobných projektů má Iza řadu a jak říká, obří hračky nejsou jen zábavou, ale hlavně prostředkem pro tmelení komunity a utváření identity.

medvěd

Proto například na dvorku v jedné chudé čtvrti ve Wroclavi vytvořila tohoto obřího ježka.

A na komunitní fórum přivezla své nafukovací holuby, kteří se rozletěli Prahou…

IzaPraha

 

Autoři fotografií: Anna Šolcová, archiv Nadace Via a archiv Izy Rutkowské