Přečtěte si příběh příběh Vojtěcha Sedláčka, laureáta Ceny Via Bona 2015 v kategorii Otevírání nových cest, který představil inovativní způsob podpory lidí bez domova.

Narodil jsem se rok před komunistickým převratem. V komunismu jsem pak prožil většinu svého života, tedy až do revoluce. Můj otec byl vyšším armádním důstojníkem, samozřejmě i členem komunistické strany. Sám jsem dával přednost kritickému odstupu od ideologie. Ani otec nebyl nijak zanícený, vlastně i do armády vstoupil z donucení, nechtěl přijmout práci v dolech. V rodině, především u prarodičů, jsem nacházel dobré vzory. Vzpomínám na svého dědu, který mi říkával, že jsou na světě věci, které není třeba vysvětlovat. Myslel tím dodržování základních lidských postojů a hájení spravedlnosti. Od něho jsem také slyšel poprvé to, co pak člověk po celý život nezapomene – nepřidáš se k většině, když páchá zlo. V roce 1976 jsem podepsal Chartu 77.

V této době, podobně jako se to stalo i mnohým dalším signatářům, jsem přišel o místo. Zaměstnavatel zrušil mé oddělení programování sálových počítačů, které jsem vedl, a tím začaly moje zkušenosti s pracemi v různých pomocných profesích. Osud mě také zavál jako dobrovolného učitele až do Jedličkova ústavu, který se zabývá vzděláváním fyzicky handicapovaných dětí. Pravidelná práce v Jedličkově ústavu vám ukáže, jak jsou tyto děti mnohými předsudky stavěny na okraj společnosti. Vidíte, jak je pro handicapovaného člověka obtížné najít si práci kde by byl k něčemu a která by ho mohla živit. Přitom každý z nich má nějakou uplatnitelnou dispozici, nadání k něčemu více, k něčemu méně, koneckonců jako je tomu u každého z nás. Jsou to lidé, kteří jsou jenom na první pohled odlišní. Dokáží být platní a dívat se na věci z jiného úhlu. Jenže firmy i po převratu k nim přistupovaly jako k in-validům, tedy ne-platným, pro práci jaksi „neúplným“. To mě přimělo založit firmu s pracovním prostředím, které by různě znevýhodněným umožnilo rozumný příjem i společenské uznání.

Proto, abych začal spolupracovat s lidmi s různými handicapy a s lidmi bez domova, stačilo málo. V průběhu života mi zkrátka došlo, že každý nedostal do vínku stejnou dávku štěstí a péče. A že pomoci jim k rovnocennějším podmínkám nemusí být tak složité…

Mrzí mě, jak je dnešní společnost vůči znevýhodněným místy stále ještě nespravedlivá. Těžší to v ní nemají jen handicapovaní, mnozí z nás často skrz prsty pohlíží také na lidi bez domova. Těm jsem zkoušel nabídnout regulérní práci, ale prakticky to nefungovalo. Ukázala se ale jiná cesta pomoci, která by jim mohla umožnit vrátit se do normálnějšího života.

Mnoho z nich se totiž na ulici ocitne smrští událostí, které ani nemusely být zapříčiněny jenom jejich vinou. Stačí si uvědomit, kolik toho od života dostal každý z nás. Ať už se jedná o materiální věci nebo o pomoc našich rodičů a přátel. Jakou jsme dostali kulturu, jazyk, fyzické zdraví a mnoho dalších věcí. A všechno vlastně zadarmo. Že jsme na svých nohách díky tomu, že se o nás starali rodiče, škola, ale i okolí, když jsme to potřebovali. Bez druhých bychom nebyli na světě. Někteří ale takové štěstí neměli. Lze tomu nějak vyjít vstříc?

via_bona_170_small

 

 

 

 

 

 

 

 

 


S kolegy z neziskové organizace Naděje, se kterými Vojtěch Sedláček projekt Nejdřív Střecha připravil a realizuje

Spojil jsem se s pražskou neziskovou organizací Naděje a společně založili projekt Nejdřív střecha. Začali jsme poskytovat lidem bez domova základní ubytování bez závazků, podmínek a s odborným vedením. Po zkušebním roce projekt ukázal, že může už tisícikoruna stačit k tomu, aby se člověk vrátil z beznaděje. Většinou stačí poskytnut ubytování zdarma na jeden měsíc. V naléhavějších případech na měsíce dva. Bývá pak dostatek času zařídit potřebné doklady a poohlédnout se po práci a vhodném trvalejším bydlení. Dokonce se to podaří ve většině případů. Prostě více než polovina z nich se opět postaví na vlastní nohy a může zkusit důstojnější život.

Již během prvního roku se podařilo pomoci více něž 140 mužům a ženám, lidem, kteří nezůstali na ulici.

 

PUSŤTE SI VIDEO z rozhovoru s Vojtěchem Sedláčkem na DVTV ZDE

 

Cena Via Bona pro ty, kteří pomáhají…

Nominujte i vy filantropické příběhy ze svého okolí!

Cenou Via Bona chceme vyzdvihnout inspirativní příběhy dárcovství a dobročinnosti a poděkovat všem, kteří nezištně pomáhají druhým, věnují svůj čas, energii, peníze či zkušenosti pro dobrou věc – všem, kteří mění své okolí a společnost k lepšímu.