Jen kousek od Vltavy je ve Vraném nad Vltavou nádherné klidné náměstí. Obklopují ho dva domky, stará fara, opravený kostel s hřbitovem a budova Staré školy, ve které se učilo téměř dvě stě let. Dlouho to byla jediná škola ve Vraném a pak se málem rozpadla. Před tímto osudem ji zachránilo pár nadšenců, kteří z ní za poslední necelé čtyři roky udělali zase živé místo, kde vedle sebe fungují skauti, senioři, tanečníci, děti, výtvarníci, hudebníci nebo vojáci.

Pár nadšenců, kteří se dlouhodobě starají o to, aby vše fungovalo, bylo dost uhlí do starého kotle, upravená zahrada a každou neděli otevřená kavárna. Jednou z pětice dobrovolníků, díky které je ve Staré škole ve Vraném opět rušno, je Anna Lupienska. Práci pro Starou školu věnuje zhruba jeden den v týdnu a nemá za to ani korunu. Baví ji to ale mnohem víc, než finance, kterými se už od vysoké školy živí. Říká, že kombinace pragmatického zaměstnání a kultury jako koníčka, kterému se může věnovat svobodně a bez tlaku na peníze, je pro ni ideální. Ve Staré škole se kromě jiného stará o program klubové kavárny, která vznikla v jedné z bývalých tříd. Když jsme si v ní povídali, doléhal k nám dětský zpěv z jiné třídy. Připadalo mi to jako nejlepší důkaz toho, že se do školy podařilo vrátit život, a to dokonce i během prázdnin.

Jak jste dům oživovali?

Nejdřív sem naběhlo pár obdivuhodných místních lidí, kteří dům uklidili, vymalovali, opravili rozvody. Vše se dělalo dobrovolnicky a za peníze místních dárců, i veškeré vybavení se nasbíralo z darů. Nenajdete tu tři stejné židle, ani hrnky na kávu, ale i přesto to nějak ladí. Původní cíl byl jediný: vrátit do budovy život a zabránit chátrání. Nejdřív se zorganizovala benefice na sběr židlí, první vernisáže a workshopy a jak se o budově dozvídalo čím dál víc lidí, našli se zájemci o pronájem prostor a o další klubové aktivity.

K čemu všemu se bývalé školní třídy využívají?

Vzniklo tu například dětské centrum. V jiné místnosti, kde je ještě i původní tabule, mají klubovnu skauti. V další bývalé třídě je taneční sál, kam si chodí lidé zacvičit a jsou tam i pravidelné taneční kroužky pro děti. Jednu místnost má pronajatý klub Military Game a v jedné provozujeme klubovou kavárnu, která má pravidelný program každou neděli kromě prázdnin.

Jak pod jednou střechou funguje klub vojenských nadšenců a centrum pro malé děti?

Vznikalo to spontánně, přicházeli sem ti, kdo měli zájem provozovat něco našim kulturním a společenským zájmům blízké. Dnes různorodé skupiny celkem dobře spolupracují. Vojáci vaří v polní kuchyni na našich benefičních akcích, skauti zase pomáhají s jejich přípravou. Propojujeme i školáky se seniory, kteří sem chodí na přednášky Univerzity třetího věku. Kolem dnešní Staré školy vznikla zcela přirozeně taková multigenerační a multikulturní skupina lidí, že na fotkách z akcí najdete vedle sebe dvacetiletého hipstera a osmdesátiletou seniorku, roma i dívku v hidžábu. Sešlo se to tu ale samovolně, aniž bychom se o to snažili. My jen vytváříme zázemí a podmínky aby sem lidé rádi chodili a podnikali spolu to, co je baví.

Co bude se Starou školou, až vám vyprší pětiletá smlouva?

Od začátku nám obec říkala, že má se školou své záměry a že si nemáme dělat dlouhodobé plány. Primárním cílem bylo udržet v budově život, ale mezitím jsme si vytvořili i sekundární cíl, kterým je provozovat komunitní centrum a na něj navázané aktivity. To může fungovat i jinde, pokud by obec chtěla budovu Staré školy smysluplně využít a nám pomohla získat jiný vhodný prostor. Stejně tak si ale dovedu představit, že bychom komunitní centrum mohli ve spolupráci s obcí a za pomoci investora rozšířit o sociální podnik, který by mohl pár lidí zaměstnat a být soběstačný. To už by ale byl větší projekt, nyní fungujeme zcela nízkonákladově.

Jak provoz komunitního centra financujete?

Na nutný provoz máme příjmy z nájmů, na část energií dostáváme dotaci od obce. Něco málo si vyděláme při pravidelných kulturních akcích v kavárně. K tomu se nám občas podaří získat nějaký grant, z jednoho jsme opravili toalety a sprchy a na příští školní rok jsme získali od T-mobilu grant na úpravu zahrady. Našimi sponzory jsou i umělci, kteří u nás vystupují většinou bez nároku na honorář. Výtvarníci nám zas věnují svá díla, která vydražíme na předvánoční aukci. No a naše práce je samozřejmě bezplatná, všechny peníze jdou kompletně na provoz a nezbytnou údržbu nebo malé investice do budovy.

Takže nikdo z vás není za tu práci placený? Kolik se vás o centrum stará a kolik to zabere času?

Žádné peníze si nevyplácíme. Mně osobně péče o Starou školu zabere zhruba den v týdnu. Mám štěstí na práci, kde nemusím být každý den, takže si můžu čas uzpůsobit podle svých potřeb. Jinak by to zvládnout nešlo. Užší tým tvoří pět lidí, nemáme žádnou hierarchii, jen různé kompetence. Já mám na starosti kulturní program a provoz kavárny a žádám o granty, kde se dá. Pavel Filip je zodpovědný za provoz, což je v této staré budově opravdu fuška. Je tu totiž stále i původní kotel na uhlí a každou chvíli se objeví nějaká technická závada. Majka Filipová organizuje vernisáže a jiné výtvarné aktivity, ředitel spolku Filip Ditrich zajišťuje chod po formální stránce a organizuje některé výstavy. A Dáša Andělová má na starosti aktivity pro seniory a děti, k tomu vede účetnictví a společně s dcerou pečou delikatesy do kavárny a pořádají workshopy. A kromě toho každý dělá vše, co je třeba.

Proč to děláte?

Mám povolání, které je hodně při zemi. Teď pracuji v jedné firmě zabývající se topnými systémy. Vždy jsem dělala ve financích, ale zároveň jsem inklinovala ke kultuře, literatuře a umění. A protože sama nejsem na umění talentovaná, snažím se jej aspoň zprostředkovat jiným a tím i sobě. Druhou motivací je, že už tu žiji skoro třicet let, mám to tu ráda, zajímají mě lidé z Vraného. I když jsem skoro každou neděli v kavárně, kde pořádáme různé přednášky, workshopy, koncerty a jiné akce, neberu to jako práci. Být mezi lidmi a něco společně zažít je mnohem lepší, než sedět doma.

Co vás přivedlo k financím, když vás láká kultura? A jak obojí kombinujete?

Vystudovala jsem ekonomii, finance jsou moje profese. Když se člověk rozhoduje o tom, co bude studovat, většinou ještě nemá úplně jasno, co by chtěl dělat. Vždy jsem měla blíž k literatuře a umění, ekonomie byla čistě pragmatická volba. Od kultury jsem se ale nikdy úplně neodpoutala, vedli jsme s manželem jeden čas i uměleckou kavárnu. Vyhovuje mi pracovat ve financích a na kulturním životě se podílet pro zábavu. Takto mám kulturu a umění v rovině hezkého zájmu, kdyby to pro mě byla profese, mohla by se z toho vytratit svoboda. Navíc mě práce ve financích uzemňuje, abych na umění nepohlížela jen z bohémských výšin.

V čem jste spolupracovali s Nadací Via?

Žádali jsme o grant v rámci programu souSedíme si a uspěli jsme. Díky tomu jsme udělali sérii deseti přednášek o různých místech ve Vraném, které se setkaly s velkým ohlasem. Byla to místa historická i současná, projekt měl za cíl spojit starousedlíky s nově přistěhovanými a prohloubit jejich vztah k místu díky tomu, že o něm budou víc vědět. Máme syndrom vesnice poblíž Prahy, kde za poslední roky přibylo hodně obyvatel. Kromě starousedlíků a novousedlíků je tu i velká skupina lidí, spojených s papírnou, která tu fungovala od roku 1837 do roku 2000. I já jsem tam 13 let pracovala. Jedna z přednášek byla právě o papírně, jiná zase o první vltavské elektrárně, která nedávno slavila 80. výročí. Máme tu i velkou skautskou tradici nebo pěkný kostel. Na každou přednášku jsme měli člověka, který téma dobře znal, většinou zaměstnance nebo člena spolku, měl archivní fotky, udělal nám prohlídku místa. Ta povídání měla velký úspěch a hodně se díky nim zvětšil okruh lidí, kteří mají zájem i o naše další aktivity.

Já osobně jsem ještě byla vybrána do programu Průvodce, který měl pro mě ohromný význam. Nejen že jsem tam získala hodně vědomostí o úskalích neziskového života, ale potkala jsem i řadu lidí s podobnými zájmy, se kterými si pomáháme a vyměňujeme zkušenosti.

Jaké máte plány do budoucna?

Chtěli bychom to udržet víceméně v současném módu. Lidi z Vraného za námi chodí s dobrými nápady, takže nemáme problém naplnit program. Ale už si musíme vybírat, nechceme sebe ani ostatní přehltit akcemi. Chceme, aby nás to všechny i nadále bavilo a rozhodli jsme se proto nechávat víc prostoru ostatním lidem, aby sami ukázali, co je zajímá a pak se do realizace zapojili. A začíná to fungovat, teď se zrodil nápad na uspořádání cyklu přednášek o zahradách a skupina lidí už na něm s naší podporou pracuje. To je velký posun od začátku, kdy jsme se tu snažili sami něco rozhýbat.