David Neveselý psal v průběhu závodu vždy večer po dojezdu etapy e-mailovou reportáž pro dárce a příznivce. Co s Davidem Burešem zažili v terénu čtěte níže. 

Etapa 1 – A je to tady, už to začalo!

Včerejší přesun přes Německo a Rakousko nestál za nic. Vypadalo to, jako by se polovina Německa vydala na cestu k moři. Naštěstí jsou dobrými řidiči, tak i přes několik špuntů cesta proběhla v pohodě a bez stresu.

Registrace se nesla v duchu rakouské preciznosti střižené italským nadhledem (třeba když se ukázalo, že podle pořadatelů nemám zaplacené startovné – postačilo jim ukázat náhled do elektronického bankovnictví a i když bylo v češtině, nekompromisně mě vydali startovní číslo a mazej na start).

Večer nám pan ředitel závodu na briefingu nejdříve popřál mnoho štěstí, pak ukázal trať a nakonec varoval, že ty sjezdy jsou fakt „vostrý“ a bude zima. Svoje povídaní rychle skončil a na velké plátno se začal šesti stovkám lidí promítat zápas Německo – Švéďáci. Inu pořadatel je Němec.  My jsme skočili na zmrzku, pak na hotel, přebalili věci do pořadatelem dodaných tašek, které nás budou celý týden doprovázet, koukli na posledních deset minut zápasu, viděli fíka ve švédské síti a šli na kutě.

  1. etapa- 88km, 2320m převýšení

Ráno nekompromisní budík v 6.05 – start je v 8.30 a my jsme cca 10 km od startu. K tradiční hygienické proceduře přidáme mazání sedacích partií tlustou vrstvou super špica krému a šup do Brixenu. Start je pohoda, spíše manifestačně se z hlavního náměstí v Brixenu projede centrem. Člověk se neubrání pocitu, že v tomto městě by to vyhnanství taky snesl. Z Brixenu 10 km podél řeky (dolů) a pak jaksi nenápadně z ničeho nic se to zvedne. Dalších 12km ve stoupání 13%, na odpočinek tam mají asi čtyři 9% partie.  Jenže právě tady, hned na začátku stoupání, musím zastavit a upravit výstroj (sundat návleky na ruce, abych se do kopce pěkně opálil, že), David oznamuje, že jede pomalu, at ho doženu. Velká chyba, která se nám strašně vymstí! Než jsem vše dal, kam potřeba, prohnala se kolem mě snad stovka cyklistů, tak se vydávám stíhat Davida. Moc to nejde, kopec prudký, spousta závodníků, úzká silnice a světe div se – štěrk, takže si nestoupnete. Nicméně jedu, co to dá, někde lehce nad hranicí toho, co by se mi líbilo (pro fajnšmekry kolem 340W, 161tepů), na konci stoupání občerstvovačka, ale David nikde. Valím dál. Krátký sjezd a šup do kopečka.

Tentokrát 25km až do Passo Gardena, nádherná cesta místy, kde obvykle lyžujeme, výhledy paráda. Stoupání kolem 7-8% ke konci 12%, ale hlavně David pořád nikde, jedu jak magor, Začínám vidět modře a doufám, že David je na vrcholu. Není! Nechápu, proč jsem mu nevolal dřív. David na mě čeká na občerstvovačce o více než 6km níže! Já zastavuju, abych promrzl. Davidovi začíná krutá časovka do vrchu. Když se za 20 minut (!) potkáme v sedle pod Sella Rondou, jen na sebe mrkneme a víme, že 20km sjezd bude na krev.  Drkotají mě zuby a ruce sotva drží brzdy, ale daří se nám dojet a předjet desítky závodníků a další dorazit v posledním 3km stoupání před cílem.

Cíl je v nádherném městečku St. Vigillio uprostřed hor, takže odměna. Dáme sachariďák, kašu s oříškama a jdeme hledat hotel.

Dnes 56. místo z 92. v kategorii Masters (fakt jsme už tak staří?) a celkově jsem nezjistil – zítra doplním. Pro zítřek jsme se posunuli ze třetí do druhé startovací liny. Z českých posádek zatím druhé místo.

Zítra se uvidí, zkusíme něco z těch 20 min sjet.

Dobrou,

David a David


Etapa 2 – Máme tu druhý den!

Ráno u snídaně koukáme na stav konta ve výzvě. Je tam cca 58.000 Kč.!!  Moc děkujeme i za Dobrou-druhy!!!

Na start jdeme s tím, že zkusíme včerejší výpadek trochu eliminovat a posunout se v pořadí blíže k polovině. Protože pokud dojedeme v první půlce, polovinu toho, co nastřádáte přes 50.000 Kč, tam ještě dodáme s Davidem. Takže pěkně děkujeme!

Kdyby Vás zajímalo, jak vlastně vypadá ráno cyklisty, je to jednoduché: V 6.30 ve všech pokojích zazvoní budík, závodníci si začnou rychle čistit zuby, mazat, holit (nohy – my teda ne – jezdíme „na čmeláka“), oblékat a hádat se o toaletu. V 7.00 před hotel přijede auto pořadatelů, vyzvedne naše věci (ano v těch jejich taškách), frknou to na přívěs a baťohy plné voňavých dresů, oblečení, gelů, tyčinek a jiných dobrot uvidíme až odpoledne v cílovém městě v hotelu, kde spíme. Perfektně zorganizované – holt Němci. Po sedmé hodině se všichni v dresech potkáme na opulentní snídani – když vidím ty porce – tato návštěva se hotelu fakt nevyplatí.

  1. etapa – 131km, 2700m převýšení

Dnes začínáme zprudka. Za prvé, je kosa jak z nosa a většina z nás má u nosu nudlu odpovídající cca 9 stupňům, navíc to vypadá, že brzo bude pršet. Za druhé, 100m po startu nás čeká výživné 8km stoupání s převýšením více jak 600m. Na ztuhlé svalstvo nemůžete najít lepší medicínu. David jede jako bůh, já jako mátoha, což se prakticky za celý den nezmění. Do kopce mám dost času přemýšlet, jak Davida nezdržovat. Nic mě nenapadá, až na konci kopce, kdy se silnice láme zpět do sluncem zalitého údolí, jsem si vzpomněl na včerejší den a pouštím to dolů pořádným kvapíkem ve společnosti holek z továrního týmu Schwalbe. Míjíme Davida i spoustu závodníků a dole pod kopcem ještě dojedeme silnou skupinu závodníku, ke kterým se přidáme a schovaní za urostlými Dány frčíme vstříc dalšímu kopci. Ten obkrouží známý dolomitský skalní útvar Drei Zinnen. Je sice v mlze, ale potěší, když na nás krátce mrkne. Na konci 10km stoupání, už zase s Davidem (ty kopce fakt jezdí famózně), profičíme kolem jezera Mizurina, a šupky dolů. Úkol pro mě: setřást Davida, něco si najet do dalšího stoupání J. „Kopeček“, dnes již třetí, vskutku stojí za to! 13% – 14%  a pro zpestření 15%, fuj! Snažím se všemožným Gandalfovým zaříkáním a Potterovskou magií přičarovat další kolečko, kam bych si přehodil, ale zrovna to nějak nejde. Tak alespoň hypnotizuju zadní kolo vyschlé snad šedesátileté babky z Rakouska a tvářím se, že tam nejsu (není to babka Pyrenjka). David mě za půlkou kopce dojíždí a… odjíždí. Naštěstí tentokrát ne daleko, mám ho pořád před sebou. Na občerstvovačce se zdržíme asi jako Hamilton na Velké ceně Francie a po 3 vteřinách pokračujeme. Touto taktikou předjíždíme několik soupeřů J. Už jen krátký sjezd, jeden kopec (600m převýšení) a 25 km z mírného kopce. Zní to jako pohoda, ale zkuste šlapat takovou štreku rychlostí cca 45 – 55km/h mezi třiceti lidmi. Cíl dnes v Rakousku – Sillian.

Nakonec 131 km za 5 hodin a jednu minutu – posun na celkové 44 místo! Už jsme v první půlce, tak snad z ní zítra nevypadneme.

Zdravíme a regenerujeme!

David & David


Etapa 3 – Třetí den za námi – naše taktika funguje!

Děkujeme za příspěvky – máme 63.000 Kč!

Ráno se probudíme do krásného rakouského dne, sice trochu friško (jsme 1300 m.n.m), ale na sluníčku se to dá snést. Až vyrazíme, asi se zahřejeme. Dnes nás čekají čtyři sedla, kterému vévodí Passo Giao 2236mnm.

Hotel máme 100m od startu, takže jsme si užili klidnou a dlouhou snídani, kde jsme upekli jednoduchou taktiku – David do kopce pojede, jak jemu vyhovuje a já ho budu z kopce a na rovinách sjíždět. Jsme od sebe vždy tak 2 – 3 minuty, takže se to jeví jako dobrý nápad. Ten jsme oslavili vajíčky, na které jsme měli ohromnou chuť a paní domácí hotelová nám je připravila.

3. etapa – 133km, 2790m převýšení

Hned po staru vyrážíme nekompromisně do kopce, ale naštěstí celkem mírného. Prvních pár kilometrů se jede trochu zabržděně za autem (na Rakouské straně máme etapu neutralizovanou), závodit se začíná až od italských hranic. Následujících 35km se jede do mírného kopce, místy i 42km/h, takže svaly se nám pěkně prokysličí, než vjedeme na pořádný kopec. Balík má asi 150 cyklistů, takže není jednoduché se v něm najít, ale David zvolil taktiku, že když je sjezd z prvního sedla do Cortiny d‘ Ampezzo rozbitý (jak nám hlásili pořadatelé), chce na to pěkně vidět a tak jeho dres záhy snadno poznám cca 50m před pelotonem. 15km to vypadá jako dávná hra Snake na NOKIA 3210. David jede a stohlavý had se ho mezi horami snaží lapit. Podaří se to až v Cortině, kdy ho to přestalo bavit J. Po příjemném sjezdíčku nás vítá prosluněná Cortina a 25km stoupání s převýšením kolem 1150m. Jel jsme toho už hodně, ale toto bylo asi nejhezčí. Vůkol štíty, zemědělci přehrabující seno (kolem jedoucí cyklisté-astmatici to hlasitě kvitují, jeden dokonce padá), lesní dělníci a nadupaná Porsche, která se snaží prosmýknout mezi cyklisty. Nahoře sluníčko, spoustu fandících cyklistů, kteří si sem vyjeli na projížďku. Vůbec je Itálie v tomto ohledu fajn – kdekoli jedeme, tam nám fandí.

Na kopec vyjedu s holandským párem z Rotterdamu (vlastně nerozumím, kde na to ti lidi trénují, že by v Ardenách?). David dle domluvy v trapu a mě čeká 35km sjezd s cílem jeho náskok sjet. Když se silnice po nádherném sjezdu plném serpentin trochu narovná, jedeme se skupinkou, kterou jsem si dojel, chvíli klasický cyklistický kolotoč a já si připadám, jako opravdový cyklista. Před třetím kopcem Davida dojíždíme a mě ten pocit zase opouští. David zase jede dopředu, ale tentokrát ho mám pořád na očích. Druhá občerstvovačka je vyslovené bistro: sluníčko, slunečníky, pořadatelé rozlévají jonťáky, vodu, colu, džus, nabrat si můžete koláče, wafle, ovoce, slané oříšky, takže se tu udělá pěkný hlouček oddechujících závoďáků. Po 105km balzám. Wafle zavrhuji, beru banán, ten mě za tři kiláky po rozbalení spadne, tak to zachraňuji gelem ve sjezdu. Je to trochu artistické číslo vytáhnout v 70km rychlosti správný polštářek ze zadní kapsy dresu, ale podaří se. Jenže z ničeho nic se ve sjezdu zatáčka a šup do 15% stoupání. Když máte blbě přehozeno, gel v ruce a potřebujete stoupnout do pedálů, skončí to tak, že gel je rozmatlanej po celých řídítkách… velká mňamka, ale pořádný úchop se bude v posledním sjezdu hodit. Přilepím se nevratně ke kolu a Davida dojíždím pár metrů před cílem (tedy chvilku na mě počkal).

Dojíždíme dnes 33., což nás posouvá na 37. místo celkově!

Děkujeme za pozornost.

David & David


Etapa 4 – Polovina za námi!

4. etapa – 104km, 2290m převýšení

Dnešní etapa přinesla vše, co od cyklistiky čekáte. Krásné slunečné ráno mezi štíty, kopce, mlhu na vrcholu, rychlý sjezd a spurt do cíle, ale i velkou havárku v tunelu či zranění člena jiné české posádky. Jak se to seběhlo?

Ráno jak malované, snídaně jak z italského filmu ze 70 let, start v historickém centru Fiera di Primero. Pak 16km neutralizovaná část etapy, protože na hlavní silnici poměrně hodně tunelů, ne všechny osvětlené. Ono když se ze slunce ve slunečních brýlích vřítíte 60kou do tmavého tunelu, tak můžete ztratit orientaci, což chlapík přede mnou demonstruje tím, že začal v rovném tunelu zatáčet doprava před moje kolo. Pro tyto případy se snažíme s Davidem jezdit vepředu, kde je procentu „plašáků“ výrazně menší. To se nám vyplatilo, protože někde za námi si to polehalo tak, že bylo zapotřebí povolat i sanitku. Toto všechno jsme nevěděli a tak jsme ukrajovali dnešní 104km svou délkou spíše sprinterskou etapu J. Pro Vaši představu – včera jsme přejeli východní část Dolomit a dnes pořadatelé cestu vedli do jižní části italských Alp, kde o štíty nezavadíte. Je to krajina vysokých kopců, ale bez skal, za to s loukami – fotograficky vysloveně sexy – jak Malá Fatra.

Během dne zjišťuju, že už čtvrtý den vlastně jedu se stejnými lidmi. Vím, že ten bláznivej Němec z Rusem vyrazí jak střela hned zkraje kopce, abych je tak po 20km dojel. Případně, že jiný rakouský pár se zdrží až dvě minuty na občerstvovačce, takže se za nimi nehoním.

První stoupání ve slušném vedru nám bere síly spíše tím, jak se neustále mění sklon, ale nakonec se to dá, vrchol je dnes jinde, takže podvědomě jedeme „jen“ 250W. Monte Grappa na kilometru 74, která se svými 1580 metry je posledním alpským vrcholem. Když se mrknete za něj, vidíte jen Pádskou nížinu, v dálce tušíte Veronu a ve vzduchu je cítit víno. Nicméně vydrápat se na vršek není zadarmo, pořadatelé na nás připravili 35km stoupání s 1200 metry převýšením a pro zpestření několik 17% ramp. Ty opravdu bolí. V zadní části pelotonu se na těchto úsecích slézalo z kola a nahoru pěkně v ponožkách (kdo jezdí na silničce ví, že v těch botách se prostě do kopce chodit nedá). Na vrcholu nás přivítala klasická horská slota, mraky, mlha, zima a vítr, tak raději hned dolů parádním sjezdem. Davidovi z kopce trochu pláchnu, ale sázím na to, že si mě dojede v posledním stoupání před cílem. To jedu s mými již oblíbenými Swalbe ladies, které bojují o průběžně druhé místo v pořadí žen, tak se mi za nimi jede dobře (a potajmu, aby to neviděli rozhodčí do slabší z nich několkrát drcnu, aby docvakla skupinu, v níž jedeme). 100m před cílem v krásném městě Crespano del Grapa se za zády zjevuje sprintující David.

Dnes je z toho 31. místo!  Sice žádný posun pořadím Masters, kde zůstáváme 37., ale přiblížili jsme se těm před námi. Ale zlepšili jsme se o deset míst celkově – jsme 120!

David & David


Etapa 5 – Královská etapa

Dobrý večer,

Včerejší zprávu jste díky mimořádně blbému připojení pod horami dostali až dnes a aby toho na Vás nebylo mnoho, posílám report z dnešní královské etapy o dost stručnější.

  1. etapa 150km | 3120m převýšení

Dnešní start byl doprovázen obavami v očích všech účastníků. Čekala nás etapa se skutečně světovými parametry, kde se jako zdvižený prst tyčil průsmyk, k němuž vedlo 35km a 1400m převýšení, což ovšem nebylo všechno. Zahřívací kopec na 900 výškových nás čekal hned po 20km etapy a byl nádherný. Zavedl nás do skalnatého svahu a když jste se podívali nad sebe, viděli jste několik parádních serpentin přímo nad hlavou – fakt paráda. Sjezd dolů do údolí odkud začínalo obávané stoupání byl obdobný. Bohužel si však mezi cyklisty vyžádal oběť. Nevíme, co přesně se stalo a pořadatelé logicky mlčí, ale když jsem k havárce dojel já, byla tam sanitka a rescue team, kteří nás doprovází celý den, když David o pár minut později, slaňovali do několik desítek metrů hluboké rokle záchranáři. Za pár minut se v této části údolí do vzduchu na dlouhou dobu pověsil vrtulník. Ani jezdec, ani jeho kolo jsme neviděli, ale soudě podle času, kdy ve vzduchu visel vrtulník,  muselo to být vážné. Trochu jsem zpomalil, David mě dojel v polovině stoupání dne. Na jeho vrcholu jsme viděli všechny svatý i rohatý, a to nás čekalo ještě dalších 600m do jednotlivých sedel na hřebeni. Nicméně postupně jsem sjížděl a předjížděl další a další soupeře a dojížděl Davida. Pořádně jsme si to ale protrpěl, poslední kopec letěl dolů a… Posun na 30. Místo v kategorii a 104 celkově.

Akorát myslím, že mám férovou svalovou horečku, takže dnes balím notebook, sebe a zkusím se z toho vyspat. Zítra nás čeká převýšení ještě větší L.

David a David


Etapa 6 – Máme toho plné zuby

Přátelé, kamarádi, milí podpůrci,

níže naleznete poznámky k předposlední etapě. Trochu se zpožděním, ale nebylo to jednoduché s připojením.

  1. etapa 117km | 3230m převýšení

Abych přešel rovnou k věci. Pokud byla 5. etapa označena za královskou, nevím, zda nemělo šesté dějství být překřtěno na císařskou etapu. Větší převýšení na kratší štrece. I dvojkařům z matematiky vychází -> prudší kopce. Na rozehřátí nás čeká 650m výškových z Trenta – krása, ráno a zmenšující se Trento pod námi je velmi působivé. Přes veškerou krásu si neodpustím taktickou chybu, když na vršek dojedu cca 10 metrů za silnou skupinkou, která v následném zvlněném, ale v zásadě rovném 30km úseku rozjede fakt pekelné tempo. 25 minut se snažím skupinku chytnout, abych před vrcholem dne Mengen Passem pošetřil v háku síly. David na konci unikající skupinku brzdí, ale proti větru nemám šanci. Nechávám se nakonec chytnout další skupinkou jedoucí za námi a za 15 minut volně splyneme s uprchlíky. Zrovna pod kopcem. Na ten vede jen uzounká silnička, sotva na jedno auto, výborný asfalt, jen těch 30km a 1.500m převýšení je fakt šílené. Ke konci už hledám molekuly kyslíku ve vzduchu – cítím v nohách tu úplně zbytečnou stíhačku z podkopce, ne poprvé… Ale, na vrchu hraje hudba, druhá občerstvovačka, sluníčko, úsměvy lidí od TransAlp, výhledy a parádní a dlouhý sjezd – příležitost nabrat síly. Na další kopec, kde dle domluvy počká David, pokud ho nedojedu ve sjezdu.

Nedojedu, trochu mě zpomalil další kolega, který u krajnice v péči lékařů rekognozkoval rozsah silničního lišeje v oblasti stehna – tzv. steak. David, ale hned na prvním kilometru dalšího stoupání kolegiálně fotí krajinky a do dalšího vršku, který už známe z loňského roku, kdy jsme tudy frčeli v rámci Giro delle Dolomitti, jedeme spolu. Za kopcem David rozjíždí šílenou časovku dvojic. Jedeme ve dvou snad dvacet kiláků 45 – 48km/h, dojíždíme několik zdecimovaných soupeřů. V hlavě mám klid a mír, nohy máme sice zakyselené, ale kopec do cílového Kalttersee už dobře známe, jsme skoro doma. Chyba!  Vyjeli jsme sice nám známý brdek (100m převýšení), když tu nečekaně na kruhovém objezdu nás značení posílá nejdříve do 12% a následně i 14% stoupání. Po dvou dnech a více jak 6.300 výškových kilometrech se snad poprvé v životě férově lámu. Lamentuju nejdříve v duchu, pak i nahlas. Mám dojem, že stojím na místě. Ještě že mám v zádech Davida, když bylo nejhůř, prostě do mě strčil. Později při analýze zjišťuji, že v tuto chvíli jsme jel nejvyšší výkon i tepy za poslední dva dny. Strašná dřina, když už si myslíte, že je konec. Znovu zpytuji svědomí a nadávám si za zbytečnou dopolední stíhačku. Jak jsem se dostal z cíle na travnatou plochu místního hřiště, nevím. David toho má taky plné zuby.

Výsledek? Ten den 29. místo, celkově 31. v kategorii a 103 celkově. Navíc, v rámci česko-slovenského souboje jsme se definitivně dostali na první místo – dokonce i před dvojici, v jejímž čele je mistr Slovenska v časovce.

Máme odpracováno, zbývá poslední den, to už snad doklepeme. Nohy pekelně bolí, ale ubytování v Sheratonu slibuje regeneraci na úrovni. Tedy až na to, že nám nějak nepřivezli baťohy. 🙂

David & David


Etapa 7 – Tak jdeme do finále a poslední tóny zní…

  1. etapa 101km | 1590m převýšení

Ráno, zase jako ze žurnálu. Na startu po včerejšku vládne pohodová atmosféra, ano je to posední etapa, podstatnou část máme odpracovánu. Za sebe jsem nabyl dojmu, že to bude jako na Tour de France. Klidná jízda se šampaňským, pohoda, úsměvy do kamer, diskuse se s kamarády z pelotonu. To bylo strašně naivní.

Prvních 3 km slibovalo pěkné roztočení nohou po náročném vrchařském dvoubloku. Jenže – po rovině mezi jablečnými sady a vinicemi jedeme 45 – 55km za hodinu, místy ale i 60km. Na nejtěžší převod jsem nohy otáčel v kadenci 110 otáček za minutu! Nevěřil jsem vlastním očím. Magoři – kdo? Náš slovenský mistr. Nikdy jsme nejel větší šrot 10cm za kolem dalšího ze soupeřů. Dostal jsme se do správné skupinky a díky tomu jsem Davidovi trochu ujel. Naštěstí přišel kopec a urostlí časovkáři logicky zpomalili, aby je vrchařské blechy dojeli a předjeli. My, zbylí smrtelníci si první kopec užíváme, ale není to zadarmo, je dlouhý 700m na 10kilometrech a mě sice bolí nohy, ale nejvíc, no jak to říct – prostě zadek. Takže skoro celý ve stoje. Na vrchu toho mám plné zuby. Co ale neomrzí jsou ty scenérie, vysoké hory jakoby na dosah, tyrkysová jezera (dnes hned několik) a dokonalý asfalt. K poslednímu třípatrovému kopci jedeme zvlněnou alpskou krajinou a Garda je už skoro cítit. Dojeli jsme si pěknou a silnou skupinku, kde se střídá a tak to jede. Máme z toho dobrý pocit.

Ten končí přesně v tu chvíli, kdy vjedeme 40km rychlostí do tunelu. Stačí chvilka, nezkušenost, nepozornost daná únavou a najednou… brzdím i ušima, jedu po předním kole a hledám místo, kam trefím ležícího cyklistu – volím jeho zadek a sám plachtím přes řídítka plavmo. Za sebou slyším jen praskat karbon, jak padá zbytek. Modlím se ať to nejsou kosti. Odnesou to moje zápěstí, koleno, řídítka a lahev na kolo. Rychle se sbírám a zjišťuji, kde je David (ten se jako zázrakem prosmýkl asi po zdi tunelu a stojí opodál). Naštěstí to vypadá, že jen jeden závodník je trochu potlučený, ale nakonec i on se postaví na nohy. My ostatní se snažíme rozmotat bizarní skulpturu kol. Zkuste si ve tmě tunelu, se slunečními brýlemi najít dnes moderní černé kolo! Mám štěstí, že jsem si objednal červenou omotávku, byť roztrhaná, je vidět. Nakonec se rozjedeme a tak trochu v šoku frčíme dál, až dole pod kopcem jsme si uvědomil, že jsem ani nevyzkoušel, jestli mě to brzdí a přehazuje. Poslední kopce nějak vydupeme, pokocháme se Lago do Tenno – neskutečná barva a čeká nás jen závěrečný sjezd, tam se mi pro zpestření na posledních pár kiláků zasekne něco, někde tak, že neotočím pedálem. To už nás ale dnes nemůže rozhodit, s Davidem se mlčky dohodneme, že to už doplachtíme.

Před cílem v Riva del Garda slézáme z kol a přes cílovou čáru je neseme nad hlavou. Jsme opravdu šťastní, že jsme to ujeli, zvládli, přežili a dokázali si, že i kancelářské krysy se umí kousnout. Děkuji Davidovi za neskutečný týden.

Jak jsme dopadli? Dvojice s číslem 313 ve složení David Bureš a David Neveselý – celkově 32. v kategorii a 120. místo celkově. To znamená třetina startovního pole – proto se těšíme, co se ještě podaří v naší výzvě vysbírat. Těšíme se, že budeme vyrovnávat to, čím přispějete.

David | David

 

Dárcovskou výzvu Davidů pro Dobro-druhy najdete zde: DAVIDOVÉ PŘES ALPY PRO DOBRO-DRUHY