Petra Baštanová před čtyřmi lety v podstatě náhodou připojila svůj podpis na podporu prezidentské kandidátky Danuše Nerudové. „Když mě následně z jejího týmu oslovili, abych se do kampaně zapojila jako dobrovolnice, přijala jsem. Pak už to jelo jako rozjetý vlak,“ směje se mladá komunitní hybatelka, která dnes v Olomouci organizuje oblíbené sousedské slavnosti, zasedá v komisi městské části i v kulturní komisi města a chystá se na vstup do olomouckého zastupitelstva. Dlouho přitom bojovala s pocitem, že do politiky nepatří, když není právnička ani ekonomka. „Díky programu Nadace Via Nebojme se komunální politiky ze mě tenhle imposter syndrom spadl,“ přiznává. Zkušenosti i nově nabyté sebevědomí teď zúročí naplno: v letošních komunálních volbách kandiduje jako dvojka na olomoucké kandidátce STAN, symbolicky po boku muže, který ji v kurzu Nadace Via původně učil. Předběžná registrace do dalšího ročníku programu právě probíhá.

Petro, vy jste původní profesí překladatelka a tlumočnice. Je to dobrá průprava pro vstup do komunální politiky, umět překládat a tlumočit, co lidé ve skutečnosti říkají?

Určitě ano. Komunikace je oblast, na kterou ve své práci i při přípravě voleb neustále narážím. Lidé často komunikovat neumí, na mnoha úrovních to funguje špatně, a to i v týmech lidí, kteří se dobře znají. Tím, že jsem obor překladatelství a tlumočnictví i vystudovala, mám výhodu – na řadu věcí jsem schopna se připravit, zamyslet se nad nimi. Myslím, že mě to vycvičilo v jisté empatii a schopnosti vidět mezi řádky i to, co na první pohled vidět není.

Studovala jste v Praze, ale poté jste se vrátila do rodné Olomouce, kde jste se začala více zajímat o to, co se děje ve vašem okolí. Jak k tomu došlo? 

Vždy jsem k tomu inklinovala. Byla jsem skautskou vedoucí, ve škole jsem se zapojovala do studentských parlamentů a podobně. Přelomové pro mě ale bylo to, když jsem se jako dobrovolnice zapojila v prezidentské kampani Danuše Nerudové. Přitom jsem svůj podpis na její prezidentskou kandidaturu připojila úplnou náhodou. Oslovili mě a řekla jsem si: „Žena za prezidentku? To by bylo vlastně skvělé.“ Na Instagramu jsem následně označila, že jsem petici podepsala a ozvali se mi kolegové od ní z týmu, jestli nechci být také dobrovolnicí a sbírat podpisy. Řekla jsem si proč ne. Pak už to jelo jako rozjetý vlak.

V Olomouci jste se zapojila do komise městské části, jaká to byla zkušenost? 

Moc užitečná. O komisích jsem se dozvěděla až díky svému spolužákovi z gymnázia, který kandidoval za Piráty a v roce 2022 se stal náměstkem pro kulturu. Do té doby jsem absolutně netušila, že tu nějaké takové komise máme. Nevěděli to ani moji rodiče, kteří žijí v Olomouci od mého narození. Ukázalo se, že je spousta možností, jak mohou i běžní občané zasahovat do života města. V komisi městské části řešíme takové ty klasické problémy, jako proč tady vykáceli strom nebo proč tamhle není opravený chodník. To je přesně ta správná průprava pro vstup do komunální politiky. Když Danuše Nerudová kandidovala do evropských voleb za STAN, umožnila nám návštěvu v centrále strany v Praze. Měla jsem možnost mluvit tam s předsedou hnutí Vítem Rakušanem, který mi tuto cestu odspoda pro vstup do komunální politiky velmi doporučoval. Ostatně, sám si ji také prošel. 

Potřebuje olomoucká radnice vstup mladší generace aktivních občanů?

Osobně doufám v to, že po volbách přijde na olomouckou radnici více nadšených občanů. Úmyslně neříkám mladších, protože ono to není nutně jen o věku. Na druhou stranu cítím, že generační obměna na olomoucké radnici je nutná. Určitě ne všichni mladí jsou neomylní, ale minimálně mají energii. Stává se, že lidé, kteří na radnici pracují už dlouho, argumentují větami typu: „Když už to takhle funguje dvacet let, tak proč bychom to měnili?“ Připadá mi, že nemají potřebu se na nějakou věc podívat z jiné strany nebo ověřovat, že pořád funguje.

Vám asi zase starší politici na oplátku vyčítají, že nemáte dost kompetencí? 

Určitě ano. Zasedám také v kulturní komisi města, kde spolu se mnou sedí lidé z divadla, ředitel muzea a zástupci dalších kulturních institucí. Lidé se mě často ptají, co tam dělám, proč jsem se na to dala, jaké k tomu mám kompetence. Ano, sama o tom mám často pochyby, ale pak si vždy řeknu: „Jsem aktivní občanka tohoto města, chci tady dál žít a navštěvovat kulturu.“ Nevím, zda je to kompetence, ale minimálně je to dostatečný důvod, proč v komisi být a rozhodovat o věcech, které se ve městě chystají. 

Věříte, že člověk, který chce ve městě žít, má dostatečnou kvalifikaci pro komunální politiku? 

Určitě ano. Lidé, kteří by chtěli ve městě něco změnit a uvažují o vstupu do komunální politiky, často mají ten klasický „imposter syndrom“ (neoprávněný pocit nedostatečnosti, pozn. red.). Když nejsem právník nebo ekonom, tak vlastně nerozumím fungování města a nemám tam co dělat. To ale není pravda. Kvalifikace, že jsem občan, který tady chce žít, je podle mě dostatečná. 

V přihlášce do programu Nadace Via Nebojme se komunální politiky, který jste absolvovala před dvěma lety, jste psala, že chcete s imposter syndromem bojovat. To se – jak tak pozoruji – povedlo…

Ano, určitě to ze mě spadlo, protože jsem se v programu potkala s lidmi, kteří bojují za dost podobné věci a taky jsou to „běžní“ lidé, nadšenci. Navíc jsem zjistila, že si mohu spoustu věcí nastudovat. A také jsem prozřela v tom, že politici, kteří už třeba na radnici sedí a člověk z nich má pocit respektu, často sami nejsou doopravdy kompetentní, například si nečtou materiály na zastupitelstva a tak dále. 

V čem ještě pro vás byl program Nebojme se komunální politiky užitečný? 

Ten kurz byl skvělý v tom získat sebevědomí jít do toho a uvěřit, že člověk nemusí mít pět vysokoškolských titulů, aby mohl dělat něco pro své město. Ukázal mi, že komunální politika je opravdu přístupná všem, kdo se o věci zajímají a chtějí něco změnit. Byl to i úžasný zdroj inspirace, když jsem viděla, co už někteří kolegové dělají ve svých obcích.

Když jste se v roce 2023 do programu hlásila, tušila jste, že budete v roce 2026 skutečně kandidovat? Je to splněný sen?

S nadsázkou jsem o sobě říkávala, že chci být první olomoucká primátorka. To nebudu, už jednu máme, ale teď vážně. Vůbec by mě to nenapadlo. Když si vezmu, že jsem před pár lety svým podpisem podpořila prezidentskou kandidátku Danuši Nerudovou a dneska mám reálnou šanci dostat se do zastupitelstva, nemůžu tomu uvěřit. Vděčím tomu rozhodně i Nadaci Via: Marek Zelenka, který kandiduje se mnou na jedničce, byl můj lektor v programu Nebojme se komunální politiky. On mi dvojku na kandidátce nabídl, dal mi tu důvěru. Jsem za to moc vděčná.

A jaký je váš sen v komunální politice? Vím, že vaším tématem je veřejný prostor. Jak ho jako mladší politička vnímáte?

Veřejný prostor vnímám šířeji než jen jako vysázené stromy nebo opravené chodníky. Pro mě jsou součástí veřejného prostoru i sousedské vztahy. Ty tady podle mě strašně chybí. Když jsem se po letech vrátila do Olomouce, zjistila jsem, že už tu nikoho neznám. Přitom to je tak důležité. Když víte, že se můžete spolehnout na svého souseda, znamená to, že se můžete spolehnout i na své město. Pak se tu teprve můžete cítit opravdu dobře. Mým cílem je zapojit více lidí, kteří by se o město zajímali, vytáhnout je z bytů a ukázat jim, že město tvoříme všichni společně. Líbilo by se mi otevřít prostory radnice lidem, uspořádat tam komunitní snídaně. Radnice nemá být uzavřená pevnost. 

Kandidujete v komunálních volbách 2026 a chtěli byste být co nejlépe připraveni? Nadace Via připravuje nový ročník programu Nebojme se komunální politiky. Letos poprvé otevírá kurz, který bude připravovat zastupitele nově zvolené v komunálních volbách v říjnu 2026. Roční intenzivní kurz bude určen zejména pro zastupitele ve vedoucích pozicích (starosty/ky a místostarosty/ky). Předběžná registrace do programu právě probíhá. Více na stránce tady.

Za podporu programu děkujeme Spolku pro podporu liberální demokracie, Nadaci Jablotron a Nadaci BLÍŽKSOBĚ.

Za text děkujeme Anně Slaninové.