Eva Lehotská zachraňuje kolonii Bedřiška na Ostravsku

Eva Lehotská přetvořila vyloučenou ostravskou osadu v místo klidného soužití navzdory úřadům i původním svárům. V jednom z původních tzv. finských domků v minulosti bydlela a nyní se osadu, která několik let čelí snahám o demolici, snaží zachránit a udržet tady silnou a soudržnou sousedskou komunitu. Nadace Via udělila Evě Lehotské za její aktvity Cenu Via Bona 2019 za dobré sousedství.

Kdysi dělnická kolonie Bedřiška je Evinou srdeční záležitostí. Momentálně tu žije 26 rodin, tedy přibližně stovka obyvatel. Díky Eviným aktivitám tu funguje unikátní soužití romského a neromského obyvatelstva. Nebylo tomu tak vždycky. „V roce 2010 se mezi místními vyostřily spory, které vyvrcholily vhozením zápalné láhve do domu jedné z romských rodin sousedem z majority. Všechno zlé je pro něco dobré. Právě to bylo tím impulsem, kdy si všichni lidé na Bedřišce uvědomili, že se něco musí změnit,“ vzpomíná Eva Lehotská. Eva se začala aktivně angažovat a od té doby nepolevila. První velký úklid Bedřišky iniciovala hned v roce 2010 a zapojila do něj všechny místní obyvatele.

Eva v podstatě působí jako přirozená komunitní pracovnice. Sousedy obchází dům od domu, s každým se zastaví, vyslechne ho, vysvětlí, pomůže. Také chodí pravidelně na zasedání zastupitelstva obvodu i města a kriticky vystupuje proti záměru demolice osady a vystěhování obyvatel. Bedřiška se stala klidným a čistým místem k životu. Eva k tomu dodává: „Nejvíc mě těší, když vidím, kam se lidé z Bedřišky od roku 2010 posunuli. Když vidím čisté ulice, upravené domy, které si jejich nájemníci opravili na vlastní náklady. Když mě dítě pozdraví a zeptá se: Teto, kdy budeme zase uklízet? Když mi jedna z romských maminek hrdě hlásí, že její syn měl na vysvědčení samé jedničky a jen jednu trojku. Když mi jeden starý pán, co zde bydlí déle než 60 let, poděkuje za to, že tam stále může žít. Když mi další oznámí, že se rozhodli na Bedřišce zůstat tak dlouho, jak to jen půjde, protože mi věří. O záchranu Bedřišky budu usilovat tak dlouho, jak bude potřeba a co mi síly budou stačit.“