Terezie Hradilková celý život propojuje osobní zodpovědnost s veřejným působením. Dlouhodobě se zasazuje o společenské začlenění znevýhodněných lidí, jeden svět pro všechny a v tom směru o transformaci sociálních služeb. Založila Společnost pro ranou péči, poskytující podporu rodinám dětí s postižením proto, aby děti s postižením nemusely žít izolované v ústavech. Díky jejím aktivitám byla raná péče uzákoněna jako sociální terénní služba a rozvinula se po celé republice. Jako člověk – matka, přítelkyně, dobrovolnice, metodička, konzultantka a lektorka usiluje o rozvoj dostupných a komunitních sociálních a zdravotních služeb pro lidi s postižením a jejich přijetí komunitou.
Terezie během dospívání docházela jako dobrovolnice do rodin s dětmi se zrakovým postižením a pracovala v pražském internátu školy pro nevidomé na Hradčanech. Měla tak možnost poznat zevnitř totalitní systém, který odňal rodičům kompetence postarat se o své postižené dítě a odkázal je na ústavní péči. Tato zkušenost přivedla Terezii k celoživotní snaze o transformaci sociálních služeb a k úsilí o spojování společnosti pro všechny. Segregaci a izolaci lidí s postižením vnímá jako oboustranné ochuzení a umělé dělení na různé světy. V roce 1989 před revolucí uspořádala první hmatovou výstavu pro nevidomé a stála u zrodu hnutí Pražské matky, usilujícího o zlepšení stavu životního prostředí, v roce 1990 spoluzakládala Českou unii nevidomých a slabozrakých, v roce 1997 Společnost pro ranou péči a v roce 2013 Jednotu pro deinstitucionalizaci. Terezie vymýšlí a organizuje mediální kampaň ukazující nevýhody ústavů a výhody komunitních služeb.
Nepouští se do aktivit, které by zvládla sama. Pro své záměry získává lidi z různých oblastí: ze sociálních služeb, zdravotnictví, přátele, z rodiny, spolužáky výtvarníky, hudebníky, ekology, spisovatele, fotografy, podnikatele, politiky a propojuje je. Jedno volební období byla zastupitelka v Praze 5. Je držitelkou Ocenění Olgy Havlové za ranou péči, získala stipendium pro sociální inovátory Ashoka. Tereziiným motorem je možnost ovlivňování věcí veřejných, kterou přinesla revoluce. K veřejné angažovanosti ji přivedl již před revolucí pocit zodpovědnosti a obavy o budoucnost prostředí na planetě, kde budou žít její vnoučata a další generace.