V sobotu kolem jedné odpolední jsme dorazili autem do Rašovic – malé vesničky na jihu Moravy, 30 km do Brna. Projížděli jsme obcí a nikde nebylo vidět živáčka. Bylo tropické vedro a teploměr v autě ukazoval 35 stupňů. „Všichni určitě odjeli někam k vodě“, mysleli jsme si s Aničkou, naší fotografkou, kterou jsem přemluvila, aby s námi jela a Rašovickým nafotila jejich třetí brigádu.

Auto jsme zaparkovali u obecního úřadu a vyšli směrem k místnímu hostinci – jeho vraty se dá projít na venkovní plochu, tzv. „hřišťátko“, jak tomu místní říkají. Vrata jakoby oddělovala dva světy – jeden poklidný, teplem unavený a druhý akční, plný pozitivní energie, smíchu a fyzické aktivity. Naše vidina místních u vody se nepotvrdila – ve vratech nás málem zajel traktor, který vezl zámkovou dlažbu, na zahrádce hostince sedělo pár mužů a odpočívalo, další tři muži mezitím svářeli a řezali železné trubky, ženy natíraly staré lavičky a trámy na pódium a ve společenském sále hostince natírali kluci kolem deseti let prkna na podlahu pódia. A mezi všemi chodila místostarostka, která se starala o jídlo a pití pro všechny brigádníky a brigádnice.

Hned jak jsme se s místními pozdravili, dostali jsme na posilněnou řízky s chlebem, kafe a výborné koláče – vše z kuchyní rašovických žen. Pan starosta Jiří Raušer nás provedl po celém prostranství a ukázal nám architektonické plány budoucí podoby hřišťátka. „Brigády nám fungují skvěle, dneska je tu o něco méně lidí kvůli horku, ale na minulých dvou brigádách přišly i čtyři desítky lidí a udělala se spousta práce“, nadšeně s námi sdílel, jak celý projekt v Rašovicích pokračuje. „Dneska budeme stavět pódium a také velký stan, protože příští týden tu máme hody. O hřišťátko je zájem – měli jsme tu už jednu svatbu a v srpnu tady bude další.“

Po prohlídce prostor s panem starostou se jdu převléct do pracovního, abych i já přiložila ruku k dílu. „A vy jste tady kontrola až z Prahy?“, ptá se mě pán, který pokládá zámkovou dlažbu. „My nejezdíme na kontroly, ale na návštěvy a také jako pracovní síla“, říkám a dál vysvětluji, že v nadaci je pro nás nejdůležitější vidět změny, nikoliv čísla na konečném vyúčtování grantu.

Panem starostou jsem přeložena do pracovní skupiny „nátěry“. S partou kluků natíráme prkna na podlahu pódia. Kluci mi na začátku všechno vysvětlí a ukáží postup – jde jim to jako po másle. „Kluci, a od kdy tady dneska jste?“, ptám se se zájmem. „Přišli jsme už v půl deváté a celý den tady natíráme“, sdělují mi jedním hlasem. Jsou nadšení, že mohou pomáhat a baví je to.

V pět odpoledne je postavený stan, zámková dlažba položená, do kamenné zdi vysazené květiny, základ pódia postavený, natřené posezení a více jak polovina prken na pódium. Pomalu se schyluje ke konci brigády. Všichni jsou spálení od slunka, ale plní energie a dobrého pocitu z toho, co všechno stihli společnými silami dneska udělat.

Loučíme se a zpátky do Prahy se nám ani trochu nechce. Je tu krásně a bude tu ještě krásněji, až se podaří všechno vybudovat. Pro Rašovice je to velký projekt – projekt nejen na oživení léty zanedbaného hřišťátka, ale především sousedských vztahů. A po návštěvě této brigády máme jasno v tom, že Rašovice jsou místem, kde to žije.

Projekt komunitní proměny veřejného prostranství v Rašovicích jsme podpořili v rámci programu Místo, kde žijeme. V Rašovicích dostali grant 300 tisíc korun, součástí programu jsou také semináře a služby konzultantky, která ves provádí celým procesem tak, aby všechno dobře dopadlo. Tedy aby lidé společně proměnili veřejné prostranství, zapojili se do života obce, upevnili sousedské vztahy a využívali prostor, který sami vybudovali.

Generálním partnerem programu je NET4GAS, partnerem je skupina Hornbach. 

Autorkou fotografií je Anna Šolcová

Pokud chcete podpořit projekty jako tento, můžete se stát dárcem Nadace Via. Darovat můžete jednoduše on-line, ihned. Děkujeme.