První český fotbalista, který zvedl nad hlavu pohár pro vítěze Ligy mistrů, je doma v Dolních Chabrech na okraji Prahy. „Sport má velkou sílu propojovat lidi,“ říká Vladimír Šmicer. Už desátý rok dělá předsedu klubu, jehož hřiště má hned za plotem 

Text: Marek Šálek pro Umění darovat

Jak dlouho v Dolních Chabrech žijete? 

Barák jsem tady koupil v roce 1996. Tehdy jsme hráli finále Eura, oženil jsem se, ale taky jsem už odcházel do ciziny. Takže jsem tady pak jedenáct let nebyl. 

V roce 2007 jste se vrátil a hrál ještě dvě sezony za Slavii. Pak jste začal nastupovat v dresu Chaber. 

Vždycky jsem věděl, že až skončím profesionální kariéru, začnu si užívat fotbal tady u nás doma. Občas jsem už předtím nastupoval za Chabry v přátelácích a na turnajích. Těšil jsem se ale, až si za náš místní mančaft jednou zakopu i v soutěžních zápasech. 

Dopadlo to trochu jinak, v roce 2011 jste se stal i předsedou SK Dolní Chabry… 

Hned po roce za mnou chlapi přišli, že se volí nový předseda. A nabídli mi, že když do toho půjdu, pomůžou mi. Hodně cestuju za svými zálibami, což je hlavně golf, často hraju exhibice za staré gardy svých bývalých klubů, navíc jsem v té době ještě dělal manažera u nároďáku. Potřeboval jsem okolo sebe tým schopných lidí. Zároveň jsem dostal záruku, že budu mít poslední slovo ve všech důležitých rozhodnutích. 

O jaká rozhodnutí například šlo? 

Měli jsme staré šatny, vlastně to byly buňky, jako jsou na stavbách. Stálo jich tam asi osm, dohromady to dávalo takovou nudli. A to bylo veškeré naše zázemí. Moc nefungovaly ani další věci… 

Vyměnil jste dosavadní funkcionáře? 

Nemohl jsem je hned od všeho odstřihnout. Někteří to dělali víc než třicet let a v podstatě fotbal v Chabrech několikrát i zachránili. Takže je těžký přijít a říct: „Chlapi, děkujem, my to teď zkusíme dělat trochu jinak.“ Navíc oni tam často žijou od narození, zatímco já jsem přece jen naplavenina. Naštěstí panovala shoda, že nejdřív musíme udělat něco s kabinami.  

Co to obnášelo? 

Dát dohromady projekt a žádost o dotaci. Nejdřív nám to jeden architekt nakreslil na čtyřicet milionů, tomu jsem se zasmál. Jasně, hrál jsem v Liverpoolu, ale takhle dobře jsem tam zase nehrál, abych mohl vytáhnout z kapsy čtyřicet míčů a dát je do Chaber. Připravili jsme projekt za patnáct milionů, z toho asi tři miliony byla spoluúčast. Zbytek nám po několika letech čekání přiklepnul magistrát. 

Předpokládám, že ty tři miliony šly za vámi. 

Jo jo. Tohle mám v hlavě srovnané. Fotbal mi v životě hodně dal, bydlím v Chabrech, baví mě za ně hrát, i když už jenom za béčko, mám z klubu radost. Když jsem viděl, že za ty peníze můžeme mít nové kabiny, musel jsem to udělat. 

Máte spočítané, kolik peněz jste už do chaberského fotbalu vložil? 

Nechci to říkat, doma by mě přetáhli koštětem… Dělám si legraci, rodině to nevadí. Ale nerad bych, aby si někdo myslel, že ten klub je můj, že mi to tady patří. Tak to rozhodně není, jsme v podstatě sousedský spolek.  

Jak jde tenhle sousedský přístup dohromady s ambicemi vyhrávat a postupovat do vyšších soutěží, což je v případě chaberského áčka celopražský přebor? 

Když jsem skončil ve Slavii a začal nastupovat za Chabry, hodně lidí si říkalo: „Tý jo, on si tam teď natáhne parťáky a půjdou nejmíň do divize.“ Jenomže to vůbec není cesta, kterou bychom chtěli jít. Chceme vylepšit zázemí, aby to tu mělo domáckou atmosféru a mohli se tady scházet lidi. Chabry se navíc rozrůstají a my potřebujeme přitáhnout co nejvíc dětí. Víme, kde je naše místo. Takové ty pokusy hrát Champions League někde na vesnici, jak to známe třeba ze Slušovic, Drnovic nebo Blšan, se mi upřímně hnusí. Chceme, aby za chaberské áčko nastupovali zdejší kluci, abychom se chodili dívat na hráče, které potkáváme na ulici nebo v krámě. 

Bydlím v pražském Břevnově, v jehož dresu vyrůstali například Jan Berger nebo Pavel Horváth. V devadesátých letech se zdejšího klubu ujal podnikatel, který nejdříve zrušil mládežnické týmy. Pak nakoupil hráče a slavně postoupil do třetí ligy. Když zdejší fotbal slavil stoleté výročí, prodal licenci do Mladé Boleslavi a klub zanikl. 

To mi vůbec neříkejte. Jak tohle někdo může udělat! Náš cíl je úplně jiný: vybudovat co největší mládežnickou základnu. Víme, že když na hřiště budou chodit děti, najdou si tam cestu i rodiče. Lidi se potkají, víc se poznají, začnou spolu komunikovat. Třeba i o problémech, které ve vesnici máme. A řeknou si: „Hele, v čem ty nám můžeš pomoct? Neuměl bys zařídit tohle?“ Zkrátka budou řešit, co a jak udělat, aby to v Chabrech bylo hezčí a žilo se nám tady příjemně.  

Máte i vy osobně nějakou představu o konkrétních vylepšeních? 

Mám, i když já to vidím zase hodně přes fotbal. Chtěl bych, aby pokračovala přestavba areálu, což se částečně daří. Za brankou děláme tréninkovou plochu, přibylo tady hřiště, na kterém se dá hrát beach volejbal i plážový fotbal, máme nové trampolíny. Říkáme si, že když u hřiště budou skákat čtyřletí prckové a uviděj, jak si vedle starší kluci kopou s balonem, budou si to jednou chtít taky vyzkoušet.  

Důležitou součástí areálu je zřejmě i hospoda. 

Málem bych zapomněl! Funguje současně jako klubovna, dřív se jmenovala Chaberskej válec, teď má nový název Chaberská pergola. Máme šikovnýho kluka, který si pronajal i venkovní posezení s pípou a grilem, obložil to dřevem, ty trampolíny vzal taky na sebe. Těšíme se, až konečně zase přijdou lidi, posadí se u pomezní lajny a proberou, co je nového. 

Jaké máte vztahy s radnicí? 

Starostka vidí, že tady fotbal není jenom pro fotbalisty. Pouštíme na hřiště školy, funguje tady letní kino, dělaj se tu koncerty, různé akce pro děti… Myslím, že spolupráce s obcí je nastavená dobře. Radnice vidí, že to děláme pro všechny, neplatíme hráče, vylepšujeme zázemí. Takže když přijdu na zastupitelstvo a ukážu další plány, dává jim to smysl a něčím taky přispějí. Zatím jsme se vždycky domluvili.  

Jaký je roční rozpočet SK Dolní Chabry? 

Sedm set tisíc. A to platíme jenom správce. Dřív dostával peníze i trenér áčka, ale vzhledem k tomu, že od loňského roku trénuju chlapy já, ušetříme i za trenéra. (směje se) 

Jak vám trénování jde? 

Vlítnul nám do toho covid… Ale abych vám neutíkal z otázky: vyhráli jsme jediný zápas z pěti. Sice z legrace říkám, že mi předseda navzdory neuspokojivým výsledkům vyslovil důvěru, ale asi za sebe budu muset najít náhradu. Ono to vzniklo jako provizorium: předchozí trenér se na to vybodnul a mě jako předsedovi se nechtělo nikoho shánět. 

Máte na hřišti vlastní kancelář? 

Je tady kancelář, ale tam mě nenajdete. Když někdo něco potřebuje, napíše mail, nebo to vzkáže po správcovi. Výkonný výbor se schází jednou za měsíc.   

Co nejčastěji řešíte? 

Nejhorší je sehnat trenéry k mládežnickým týmům. Ti lidi to dělají zadarmo nebo za pár korun, přitom to obnáší spoustu času. Tréninky jsou minimálně dvakrát týdně, o víkendu zápasy…  

Všimnul jsem si na vašem webu, že máte u tří týmů trenérky-ženy.  

Máme, a vůbec to nevadí. Zvlášť u nejmenších je to spíš výhoda. Když si chtěj holčičky zahrát s klukama fotbal a vidí na hřišti trenérku, dodá jim to odvahu. 

Máte nějaké sponzory? 

Máme, samé místní. Jeden je řezník, další má v Chabrech rybí restauraci, jiný kamarád má cestovku… Teď se chystám za sousedem, kterému šlape byznys taky slušně, aby nám něco přihodil. Nabídnu mu za to reklamu na klandru. Každá koruna je v areálu znát. 

 

Potřebuju se cítit jako doma 

Bylo vám třiadvacet, když jste se ocitl ve svém prvním zahraničním angažmá a oblékl dres francouzského Racingu Lens. Jak na to vzpomínáte? 

Byl jsem ucho, to je jasný. Trvalo mi zhruba rok, než jsem pochopil, jak to v takovém klubu chodí.   

Jak to myslíte? 

Pro mě bylo vždycky důležité poznat prostředí a sžít se s ním, připadat si jako doma. K tomu potřebujete znát mentalitu místních lidí. Čili chápat nejen vedení, spoluhráče a fanoušky, ale i lidi, kteří na stadionu pracují, od vrátného přes kuchařky po trávníkáře. Cítit se jako součást klubu je pro mě úplně klíčové, ale vždycky to chvíli trvá. Není to tak, že podepíšete smlouvu a hned víte, co všechno to znamená. Musíte se na ty lidi naladit, dostat to do sebe. Měl jsem štěstí, že mně se to všude povedlo. O to těžší pak bylo odcházet. 

Rodinné prostředí jste zažil asi hlavně v Lens. Jak byste to město popsal? 

Je to hornický kraj. Dřív se tady těžilo uhlí, byly tu velké ocelárny, ale většina z toho postupně zanikla. V samotném Lens, které leží na severu Francie, žije třicet tisíc lidí. 

Kolik diváků chodilo na stadion? 

Tribuny pro čtyřicet tisíc lidí bývaly téměř vyprodané, průměrná návštěvnost byla třicet tisíc. Lidi tam nic moc jiného než fotbal neměli, žili tím, pro mě to bylo něco neuvěřitelného. Například všechny tréninky byly otevřené, každý se mohl přijít podívat, klub si fanoušků upřímně vážil. Sice jsem po každém tréninku musel projít špalírem, podepisovat hráčské kartičky a reagovat na různé poznámky, ale lidi nám to fantasticky vraceli. 

Dodejme, že Racingu se tehdy dařilo i na hřišti.  

Povedl se nám historický úspěch, klub získal v roce 1998 poprvé a od té doby naposled mistrovský titul. Takže ano, všichni nejraději fandí vítězům, ale soudržnost místních lidí a fotbalového klubu byla ohromná, i když se nám nedařilo. O sezonu dřív jsme málem sestoupili. Lidi ale byli spíš zklamaní a smutní, než že by projevovali vztek nebo agresi. 

Vy jste si fanoušky získal mimořádným způsobem, brzy vám začali říkali chouchou čili miláček. Čím si to fotbalista může u příznivců naopak rozházet?  

Lens leží v regionu, který fakt není bohatý. A fanoušci dávají peníze, za které by si mohli dopřát jiné věci, do svého klubu – koupí si permanentku, dres, jezdí na venkovní zápasy… Věnují tomu i spoustu času, dávají do toho srdce. Když tohle nepochopíte, je to špatný.  

Zkusil byste přiblížit nějakou situaci, kdy se to může projevit? 

Ti lidi vám třeba chtějí po zápase něco říct, a nemusí to být nic příjemného. A vy se musíte snažit jim porozumět. Jakmile si začnete, byť jen v duchu, říkat „Hele ty mi nemáš co vykládat, já jsem si odvedl svoje a nechci se o tom s tebou bavit“, ti lidi to vycítí.  

Co následuje? 

Takový hráč musí většinou z klubu odejít, což jsem v Lens zažil několikrát. Někteří to říkali i nahlas: „Co já v tomhle kraji, tady nic není, chci pryč!“ Tak šli. A ne úplně dobrovolně. 

Připomíná mi to seriál Sunderland `Til I Die – úspěšný dokument Netflixu o klubu ze severní Anglie, kde zkrachovaly loděnice a o to víc se lidé upínají k výsledkům místního fotbalového klubu. 

Ano, v Lens to bylo podobné, fotbal je tady opravdu jako náboženství. Strávil jsem tam tři sezony a z toho dvakrát byli fanoušci Racingu vyhlášeni jako nejlepší v celé Francii.   

Kromě fanoušků potřebuje klub i sponzory, mecenáše. Jak vypadal společenský život po téhle stránce? 

Po každém domácím zápase jsme šli do velkého hangáru, kde byla společná večeře třeba pro sto padesát lidí včetně manželek a přítelkyň. Chodili jsme na podium, kde se vyhlašoval hráč zápasu, po jídle jsem obešel čtyři pět stolů, abych partnery klubu pozdravil a promluvil s nimi, fotograf udělal společné fotky.  

Máte dnes s klubem nějaký kontakt? 

Zrovna před pár týdny jsem měl online s fanoušky, kteří strašně moc stáli o to, abychom se zase viděli. Přitom je to už dvaadvacet let, co jsem z Racingu odešel. A když se slavilo dvacetileté výročí od zisku jediného titulu v historii klubu, prováděl jsem čestný výkop. Byli jsme tam celá rodina a z toho jsem měl taky radost, protože naše děti Lens nezažily a vlastně ani nevěděly, že jsem tam někdy hrál – narodily se až v Anglii. Moc jsem si to užil. 

Do svých čtrnácti let jste žil v severočeských Verneřicích. Udržujete i tady nějakou nit?  

Táta i máma už zemřeli, takže do Verneřic jezdím míň než dřív, mám tam jenom tetu. Pořád ale stojí barák, kde jsem vyrůstal, využívá ho sestra. 

A co místní fotbalový klub? 

Mají opravené kabiny i nové hřiště, za mě takhle hezké nebylo. V létě tam chystáme exhibiční utkání. Dokonce jsem přemýšlel, že bych se do Verneřic na jednu sezonu přeregistroval a aspoň symbolicky zakončil kariéru tam, kde jsem ji v pěti letech začínal. Ale já s těmi svými koleny jsem takový chabrus, že bych stejně odehrál jeden dva zápasy a dost. 

Když vám bylo dvanáct, zlanařili vás do Děčína. Máte i ke zdejšímu klubu nějaký vztah? 

Tam jsem dva roky dojížděl na jeden, maximálně dva tréninky v týdnu. Jinak jsem každý den dál trénoval ve Verneřicích. Teda trénoval… Prostě jsme pořád byli na hřišti a kopali. Škola skončila ve dvě. Všichni věděli, že balon je u Šmicrů, takže u nás vždycky někdo zazvonil, já skočil na kolo, mičudu pod triko a jeli jsme. Mydlili jsme to do tmy, hráli jsme třeba pět hodin v kuse, doma jsem padal únavou. Měl jsem ideální dětství a strašně rád bych něco podobného dopřál i dnešním dětem. 

 

 

 

Vladimír Šmicer (48 let) 

Vyrůstal v severočeských Verneřicích. Ve čtrnácti letech se rodina přestěhovala do Prahy, kde začal hrát fotbal za Slavii. Roky 1996-2008 strávil postupně v dresech Racingu Lens, FC Liverpool a Girondins Bordeaux. Osmdesátkrát nastoupil za českou reprezentaci. Profesionální kariéru ukončil v roce 2009 v pražské Slavii, poté se stal nejdříve hráčem, potom předsedou a nyní je i trenérem SK Dolní Chabry. V dubnu ohlásil kandidaturu na šéfa Fotbalové asociace České republiky. Jako podnikatel je podílníkem v několika hotelech v Mariánských Lázních a v Praze. Je ženatý, s manželkou Pavlínou mají dvě děti.