Založit symfonický orchestr? Petra Soukupová to zvládla v patnácti letech. A navíc v Polici nad Metují – těžko najdete na mapě Česka odlehlejší region. Police Symphony Orchestra od začátku spojuje svá vystoupení s beneficemi ve prospěch přehlížených projektů a témat. „Když se o něco stará stát, kraj nebo radnice, neznamená to, že je to samozřejmost a není potřeba tomu pomáhat,“ říká sedmadvacetiletá houslistka a violistka.

text Marek Šálek / foto Michal Bareš

Jaké jste měla dětství?

No, jak to říct… Všichni jsme dost vehementní. Dozvěděla jsem se od mamky, že máme snad i nějaké italské a maďarské geny. S bráchou a ségrou si věci říkáme hodně naplno. Osvědčilo se nám to – vzduch se vyčistí a jedeme dál.

K čemu vás vedli rodiče?

Abychom byli aktivní. Hrála jsem basket, dělala gymnastiku, tancovala… Naši nás vždycky nasměrovali a pak nám dali důvěru a svobodu, ať si vybereme, kam nás to táhne. Nic lepšího nám podle mě dát nemohli. Kéž bych něco takového dokázala, až budu mít vlastní děti!

Jakou roli ve vašich zájmech hrálo, že pocházíte z Broumovského výběžku, který od zbytku republiky oddělují hory a skály, nevede sem žádná dálnice a i vlakem je to pořádné kodrcání?

Asi jsme tady vděčnější za jakoukoli možnost vyžití a setkávání. Poslední dobou si čím dál víc uvědomuju, že náš orchestr by asi sotva mohl vzniknout ve větším městě. Že ve velké míře čerpá z místa, kde těch příležitostí tolik není.

I slza někdy ukápne

Příběh vašeho orchestru už mnozí znají: s nápadem přišel váš sedmnáctiletý bratr, vy jako mladší sestra jste mu začala pomáhat s organizací. Potřeboval bych ale víc vysvětlit, proč se dva puberťáci rozhodnou založit symfonický orchestr, a ne nějakou obyčejnější kapelu, jejíž cesta by asi byla snazší.

Brácha hrál v bigbandu na bicí, já na housle ve smyčcovém orchestru. A občas jsme si říkali, že by bylo úžasné tahle dvě tělesa spojit a dát tomu plnej zvuk. Taky se nám líbila představa, že bychom si mohli hrát, co se nám zachce – symfonické věci, klasiku, bigbandovky, ale i filmovou muziku a třeba i nějakej dobrej popík.

Nakonec jste orchestr rozjížděla spíš sama.

První čtyři roky jsme byli nerozlučný tandem, mě bavilo hlavně organizovat věci okolo – starat se o lidi, komunikovat s nimi. Vybavuju si taky, že první maily jsem ještě psala bráchovým jménem, přece jenom byl už skoro dospělý.

Bratrovi se nechtělo pokračovat?

Pět let nám ještě dělal bubeníka, seznámil se navíc v orchestru se svojí ženou, dnes mají dvouletého kluka. Takových párů máme víc, jsme takový Tinder pro začínající muzikanty. Někdy si říkám, že bychom mohli získat nějakou státní záštitu, vždyť rodina je základ státu! (směje se)

Dnes máte za sebou přes sto třicet koncertů, poslechnout si vás přišlo odhadem dvě stě tisíc diváků. Vyprodali jste pražskou Lucernu, zahráli jste si v O2 areně, jako první amatérský soubor jste dostali možnost vystoupit na závěrečném večeru festivalu Smetanova Litomyšl. Kdy vám začalo docházet, že se rodí něco velkého?

Mně to pořád nedochází, jede to nějakým zázračným samospádem.

Ten samospád ale musí obnášet fůru práce a času.

To jo. Naštěstí mě práce s lidmi fakt baví, připadám si jako v nějaké laboratoři. Je úžasné vidět, jak spolu různé povahy a charaktery dokážou komunikovat a tvořit – když k tomu dostanou prostor a podmínky a když mohou zažít takový ohlas, jakého se nám dostává. Věřím, že i lidé v regionu jsou na nás pyšní, což je pro nás obrovská radost.

Jste amatérský soubor. Muzikanti za vystoupení nedostávají peníze, přitom působení v orchestru je náročná věc, na kterou asi nestačí uvolnit si pár víkendů v roce.

Je to tak. Základ orchestru tvoří žáci a absolventi základních uměleckých škol z Královéhradeckého kraje, další dojíždějí od Pardubic, Litomyšle i z Prahy… Tím pádem se obsazení průběžně mění a znovu formuje, také repertoár je hodně pestrý a vyvíjí se. Tím chci říct, že nás nabíjí něco jiného než to, že by nás koncertování finančně živilo. Obklopujeme se zajímavými lidmi, kteří se dokonce sami hlásí. A nejde už jen o hudebníky: pomáhají nám s komunikací, produkcí, přinášejí nápady… Hudba je prostředek, který nás spojuje – je to sice klišé, ale u nás platí na sto procent.

Jste už zavedená značka. Odráží se to nějak ve shánění sponzorů, partnerů, mecenášů?

No jéje! Hodně firem z regionu nám pomáhá, a nejen penězi. Štědří jsou i někteří individuální dárci, máme také podporu radnic v Polici a Broumově i Královéhradeckého kraje. Někdy se nám fakt dějí až neuvěřitelné věci.

Například?

Když jsme jeli Busking Tour a koncertovali v ulicích, na nádražích nebo u nákupáků, vybírali jsme pokaždé peníze ve prospěch nějaké místní organizace. A museli jsme k tomu zadministrovat asi sedm veřejných sbírek. Dost jsem se děsila, jaké to bude papírování, ale zavolala mi paní z krajského úřadu, že mi posílá předvyplněné formuláře. A povídá: Petro, vy se máte věnovat hudbě, ne byrokracii. Tak tam jen doplňte jednotlivé částky a pošlete mi to, zbytek zařídím sama. Strašně mě to dojalo, myslím, že i nějaká slza ukápla. Ale já brečím skoro pokaždý, když se stane podobný zázrak. A že jich není málo.

Nejsem žádnej tabulkář

Strávil jsem před časem několik dní s dětským sborem Čhavorenge, který vede Ida Kelarová. Až mě zaskočilo, jaká disciplína v takovém souboru zřejmě musí vládnout, aby všechno klapalo.

Spousta lidí mi opakovaně říká: Petro, jsi moc svobodomyslná, takhle to nemůže vydržet. I mě samotnou někdy přepadnou pochyby, jestli bych neměla mít pevnější ruku, dokonce orchestr mi to připomíná. Uvědomuju si tohle riziko, ale máme to od začátku postavené na jiných principech. Vím, že se mnou plno kapelníků nebude souhlasit, ale chci orchestr vést co nejvíc demokraticky.

Jak vám to jde?

Někdy je to boj. Plno věcí neumím a učím se je za pochodu. K tomu se všechno vyvíjí tak rychle, že na to někdy nestíháme reagovat tak, jak bych si přála. Orchestr si ale naštěstí sepsal svá vlastní pravidla, která nám to pomáhají zvládat.

Můžete nějaká zmínit?

Například jak dlouho dopředu se musíme omlouvat na zkoušky, kolik absencí za rok můžeme mít, jak komunikovat v našich skupinách na sociálních sítích… Sankce žádné nemáme, snažíme se každého vést k vlastní zodpovědnosti.

Jaké to vlastně je, když se sen patnáctileté dívky ze Sudet promění v takové „monstrum“, jakým se mezitím váš orchestr stal?

To jste trefil hodně aktuální věc. Je pro mě těžké vybalancovat, že je to už v podstatě zaměstnání, a trochu nás to všechny přerůstá. Máme po ruce spoustu skvělých lidí, kteří nám pomáhají, ale teď bych potřebovala ještě něco víc: někoho, kdo by se mnou každý den o orchestru přemýšlel, plánoval se mnou, pracoval… Ráda bych vytvořila profesionální tým lidí, který nám pomůže se zase posunout dál a ukočírovat tu velikost, do které jsme vyrostli.

Vnášet do amatérského souboru placené pozice asi nebude jednoduché.

Určitě tím vstupujeme na tenký led. Věřím ale, že to ostatní vezmou a že jim to přinese větší komfort. Potřebujeme ekonoma, protože já rozhodně nejsem žádnej svědomitej tabulkář. Dál někoho, kdo bude vést celkově komunikaci. Hodil by se i člověk na právní souvislosti, které před námi s dalšími projekty vyvstávají. A ráda bych zaplatila výkonnou produkci, která se bude starat o provoz i odbavovat všechny koncerty. Mně se tak uvolní ruce, abych mohla řešit dlouhodobé plány, sháněla finance a hecovala další lidi, aby se k nám přidali a jakkoli se zapojili. Vím o špičkových mladých lidech, kteří pro nás chtějí dělat, jen pro ně potřebuju sehnat stálý příjem.

Jak udržet v takovém kolosu nadšení, které je zřejmě jeho nejtypičtějším rysem? Nestýská se vám někdy po časech, kdy jste začínali?

To ne, pořád mě baví spojovat lidi a vymýšlet, kam se můžeme posouvat a co nového vyzkoušet. Vznikají tak zážitky na celý život, například při našem vystoupení v Litomyšli přišla na pódium jako překvapení zpěvačka Zaz. Pracovali jsme na tom s kamarádem přes rok.

Můžete ještě zvyšovat počet vystoupení?

Míváme jich teď okolo patnácti do roka. To se dá zvládnout, ale je to na hraně.

Ve světě existují soubory, které mají svoje vlastní klony, aby mohly vyrážet na větší počet turné současně – namátkou francouzský Cirque du Soleil. Neuvažujete o vytvoření dvou těles, abyste toho stíhali ještě víc?

Náš orchestr nejde jen tak naklonovat. Bojím se, že by to pak ztratilo ducha. Opravdu se nesmí stát, že bychom začali vystupovat pro peníze a jeli na kvantitu. Musíme dál zůstat jako nadšenecká platforma pro mladé lidi. Publikum snad slyší a vidí, že to dělat nemusíme, ale chceme. Na druhou stranu… letos jsme založili ještě pěvecký sbor, který občas bude vystupovat i samostatně. Tomu by se možná dalo říct klon.

Jaký je věkový průměr celého souboru?

Okolo jedenadvaceti let. To mi ale připomíná, že to musím zase přepočítat, mění se to každý rok. Nejmladšímu je teď třináct. A moje ségra Karolína začínala v devíti, ale ta musela. (směje se)

V kolika letech hudebníci soubor opouštějí?

To je hodně různé. Občas se mě někdo zeptá: Kdy mě vyhodíš? Až mi bude třicet? Takhle to ale není. Odchody jsou většinou způsobené založením rodiny nebo nástupem do práce, která už neumožňuje se orchestru tolik věnovat.

Jak si plnit sny

Jaký je váš osobní hudební vkus?

Mám ráda jazz, klasiku, swing i zajímavé populární věci. Nedávno jsem se díky kamarádovi dostala i k elektronické hudbě a k technu. Když to muzikant dobře zpracuje, může to být super, což byl pro mě objev – měla jsem tam předsudek. Takže se vlastně nebráníme ničemu, snad až na hip hop, ale ani v tomhle případě nechci říkat nikdy. Vím už dobře, že život maluje za nás.

Slyšel jsem, že o podobě repertoáru soubor někdy hlasuje.

Na facebookovou skupinu může každý napsat, jakou skladbu by rád zařadil – ve výsledku takhle vzniká zhruba polovina toho, co hrajeme. Některé ty dohady o divočejších nápadech bývají dost zábavné…

Jak vypadá takový divočejší nápad?

Část orchestru dlouho žadonila o skladbu z Hry o trůny. Viděla jsem dvě minuty seriálu a trochu mě to pohoršilo, ale ta hudba je vlastně dobrá. Tak si to občas zahrajeme. Naopak jsem se nepřenesla přes píseň La Bamba, nebo jak se to jmenuje. Teď ale máme před sebou lepší výzvu, a to je autorský repertoár. Nic takového orchestry nemívají, takže by to byla další výrazná novinka.

Co vás čeká v nejbližší době?

Série tří koncertů na broumovském letišti, kde postavíme šapitó pro šestnáct stovek diváků. Vystupovat s námi budou herci, artisti, tanečníci, sóloví zpěváci, už je skoro vyprodáno. Tentokrát budou tématem naše sny. Každý nám může napsat, po čem touží a co by chtěl zažít, několik přání vylosujeme a posléze je pomůžeme uskutečnit.

Jaký by byl váš osobní sen?

Je zase spojený se souborem… Líbilo by se mi, abychom mohli víc vyjíždět do světa a přitom zůstávali ukotveni v našem regionu. K tomu potřebujeme vybudovat zázemí. Představuju si zkušebnu, sál i ubytovací prostory, zkrátka základnu pro lidi, kteří chtějí společně tvořit. Něco se teď v našich představách rýsuje přímo v Polici nad Metují. Ale nechci být podrobnější, abych to nezakřikla.

Bude taková základna určena jenom mladým lidem?

Ráda bych, aby to bylo útočiště pro kohokoli, kdo bude chtít navštívit region a využít tenhle nově vzniklý prostor pro něco, čemu se věnuje a co ho baví.

Říkala jste, že máte nově i pěvecký sbor. Můžu si přijet zazpívat? Trochu jsem o něčem takovém vždycky snil – legraci si dělám jen trochu.

No jasně, přijeďte! A myslím to vážně.

Neumím ale noty.

To nevadí, mnohdy stačí odvaha a chuť.

Byl bych u vás jediný v kategorii 55+?

Nebyl, je tam naše mamka. Pošlu vám hudbu ke stažení a můžete si zazpívat svůj part, abyste se trochu otrkal a ztratil ostych. Ale musel byste jezdit každou druhou sobotu k nám do Police na zkoušky!

Petra Soukupová

V roce 2010 založila s bratrem Police Symphony Orchestra – hudební těleso, které dnes tvoří pětašedesát muzikantů a přes třicet dalších dobrovolníků a pod jehož hlavičkou vystupuje od letoška i padesátičlenný pěvecký sbor. Výtěžky putují z větší části na dobročinné účely, přednost dostávají regionální témata spojená hlavně s péčí o seniory a přírodu; celkem se dosud vybralo 2,1 milionu korun. Petra vystudovala hudební produkci na brněnské JAMU a hudební management na pražské HAMU. Pracovala jako dramaturgyně Festivalových zahrad v rámci Smetanovy Litomyšle, vedoucí produkce festivalu Za poklady Broumovska či jako manažerka Pražského filharmonického sboru. Nyní se chce naplno věnovat PSO a vytvořit profesionální tým.