Krištof Kintera a Josef Bolf patří mezi umělce, kteří pravidelně věnují svá díla na filantropické aukce. Oba aktuálně přispěli do 9. ročníku Dobročinné aukce Nadace Via, který se konal 2. listopadu v pražském hotelu Marriott (více o průběhu aukce ZDE). Mluvili jsme s nimi nejen o tom, proč svá díla rádi darují, ale i o filantropii samotné. Rozhovory vyšly ve čtvrtletníku Umění darovat, který Nadace Via vydává (celý časopis si zdarma můžete stáhnout ZDE).
Josef Bolf: Nejdůležitější je mírnit lidské utrpení
Proč dáváte své obrazy na filantropické aukce?
Protože si myslím, že je dobře tyto akce podporovat, žijeme v poměrně bohaté společnosti, a tak je podle mne normální podporovat lidi, kteří třeba neměli štěstí nebo prožívají jinak obtížnou situaci.
Jak si takové obrazy vybíráte? Děláte to vy, nebo to necháváte na někom jiném?
Většinou je vybírám sám, dávám trochu důraz na to, aby nějak splnily svůj účel, tedy aby pomohly.
Hlídáte si, jak je s financemi, které se získají z prodejů vašich obrazů, naloženo?
Přiznám se, že až tolik ne, ale samozřejmě občas přes nějaké časopisy a podobně přijdu do styku s tím, jak dané společnosti, kterým díla dávám, fungují nebo čím se prezentují.
Určujete si nějak, co se s těmito prostředky má dělat?
Moc si to neurčuji, spoléhám se na to, že společnosti, kterým své věci poskytuji, jsou dostatečně kompetentní a profesionální.
Jaké oblasti je podle vás potřeba nejvíce finančně podporovat?
Těžko říct, obecně asi všechny, které zmírňují lidské utrpení. To je to nejdůležitější.
A co byste podporoval vy osobně, kdybyste měl dostatek prostředků?
Vím, že je obtížně fungovat s psychickými potížemi, asi bych se soustředil na tuto oblast. Často se o umění a filantropii mluví v opačném gardu, tedy o případech, kdy filantrop podporuje umění.
Jak vnímáte tyto lidi v Česku? Je jich už na naši zemi dost?
Vnímám je samozřejmě pozitivně, bez nich by asi společnost nemohla fungovat. V Česku jich je asi nějak přiměřeně na to, jak drastickými změnami si naše společnost v uplynulé době prošla.
Proč to dělají? Jaké jsou podle vás jejich motivy? Mohou být jakékoli, ať už je to potvrzení jistého společenského statusu, nebo ryzí touha pomáhat A co umělci-filantropové? Jaké jsou jejich motivy?
Nevím, předpokládám ale, že stejné jako u mne, trochu pomoc, trochu zlepšit společenskou situaci.
Budete i nadále dávat své obrazy na dobročinné aukce? Má to podle vás smysl jak pro filantropii, tak třeba pro umění samotné?
Určitě je dál budu do dobročinných aukcí dávat, má to určitě pro filantropii smysl, také tak mohou nepřímo vzniknout nějaké soukromé sbírky nejen mých věcí, takže to určitě má smysl i pro umění jako takové.
Josef Bolf (1971) Jeho obrazy jsou jako scénář k postapokalyptickému filmu. Trpící postavy procházejí melancholickou krajinou, uprostřed rozpadlých paneláků posedávají podivní tvorové – napůl lidé, napůl zvířata. Dílo malíře Josefa Bolfa patří k tomu nejzajímavějšímu ze současného českého umění. Vystudoval v devadesátých letech AVU, jeho obrazy vystavují prestižní české i světové galerie. Typické jsou jeho proškrabávané tuše nanesené na vrstvě voskovek, což je technika, kterou si mnoho lidí pamatuje ze základní školy. Využívá ji pro dokreslení jedinečné atmosféry svých obrazů.
Krištof Kintera: Mecenášství je radost
Proč svá díla do dobročinných akcí dáváte?
Jednoduše řečeno, protože mi to dělá lepší spaní. Člověk má totiž pocit, že to umění také k něčemu může být, zvlášť když občas mívá pocit, že je jeho práce k ničemu. Ale tady jeho dílo k něčemu krásnému je díky lidem, kteří to všechno vyprovodí správným směrem k tomu, co má smysl. Takže to dělám rád a často. I když je pravda, že se mi občas stane, že přemýšlím, jestli už toho není moc. Nějak se totiž stalo, že dávám všem, kdo za mnou přijdou, abych jim věnoval třeba nějakou kresbu do dobročinné aukce. A když jste všude, tak to možná taky není úplně dobře.
Takže se vám občas stane, že zjistíte, že nemáte díla na prodej, ale jenom je dáváte do dobročinných aukcí?
To naštěstí ne, ale v posledním roce jsem věnoval asi patnáct děl různým nadacím a člověk má samozřejmě jenom omezenou kapacitu. Navíc přicházíte o zakázky, když si to člověk, kterému se vaše věci líbí, koupí v aukci a ne u galeristy. Ale to je jedna stránka toho všeho. Ta druhá je, že ta radost z dobré věci mi to vynahradí a nakonec všechny tyhle existenční starosti přebije. Ale to asi řeší každý donátor, ne?
Věci do aukcí vybíráte sám, nebo to na někom necháte?
Většinou nechám lidi z neziskovek, aby si pohrabali ve skladu. Pak ale občas řeknu, že tohle bych si chtěl nechat, ať vyberou něco jiného. Anebo mávnu rukou. Prostě pokaždé jinak.
Hlídáte si, na co se peníze z aukcí vašich děl použijí?
Ne. Věřím lidem z neziskovek, že to nějakým způsobem nezneužívají. Ani nemám kapacitu chodit na společenské akce s dražbami spojené. Chodí ke mně lidé z renomovaných neziskovek s dobrou pověstí, takže jsem ještě nikdy ani nepojal podezření, že bych daroval své dílo někomu, kdo peníze za něj nepošle správným směrem.
Jaké oblasti je podle vás dnes potřeba nejvíce finančně podporovat?
Položil jste jednoduchou otázku, na kterou ale nedokáži odpovědět. Vyzdvihnout jednu věc je nesmysl. Já mám pocit, že smysl podporovat má zároveň široké spektrum věcí – podpora starých, mladých, nemohoucích, mohoucích, aktivních či znevýhodněných. Je vlastně skvělé, že každá část společnosti, která potřebuje pomoc neziskového sektoru, u nás dřív nebo později našla někoho, kdo jí pomáhá. Tahle rozmanitost mě skoro až dojímá, takže nemůžu říct, co je lepší.
Takže kdybyste chtěl segregovat neziskovky, kterým věnujete svá díla na dražby, podle toho, kdo dělá důležitější a užitečnější práci, tak jste v pasti, protože se nedokážete rozhodnout?
Přesně tak. Proto jsem ještě nikdy nikoho neodmítl. A jak jsem říkal, mám z toho občas morousovitou náladu, ale oni mě vždycky nějak ukecají a já jsem za to nakonec rád.
Zkusím tu otázku položit trošku jinak. Co byste podpořil vy osobně, kdybyste měl peníze navíc a chtěl je poslat tímhle směrem?
Záleželo by na aktuální naléhavosti té které oblasti v tom daném okamžiku, ale v tomto případě bych nejspíš šel po osobní rovině. Aktivně se účastním veřejného života ve Vršovicích, hlavně okolo sdružení Start Vršovice. S manželkou Denisou třeba šestkrát do roka děláme happening sochařského pojednání veřejného prostoru. Start Vršovice se snaží rozkrývat a tepat nekalosti kolem místního zastupitelstva a hodně jim v tom fandím. Takže bych finančně podpořil je.
Často se o umění a filantropii mluví v opačném gardu, tedy o případech, kdy filantrop podporuje umění. Jak vnímáte tyto lidi v Česku? Je jich už na naši zemi dost?
Já bych řekl, že jich je jak šafránu. Žalostně málo. Dost na to žehrám, protože ve srovnání s rozvinutějšími demokraciemi na západ od nás je tady těch filantropů okolo umění násobně méně. Je až s podivem, jak málo jich je. Za těch pětadvacet let od vlády bolševika se toho moc nezměnilo. Jako puberťák jsem si představoval, že to bude mít větší spád. Pro lidi, kteří by si mohli dovolit umění podporovat, to zatím není podle všeho ta správná hodnota. Jsou výjimky, ale je jich málo. A je to škoda. Divím se, že někdo z nich po sobě nechce zanechat nějakou novou krásnou knihovnu nebo „kunsthalle“.
Proč to tak podle vás je?
Umění není považováno obecně za důležitou věc a tato skupina lidí to vnímá stejně jako většina. Ale abych tu jenom nevzdychal. Ono se to pomalu mění. Objevuje se třeba velké množství sběratelů, kteří kupují od žijících umělců a pomáhají jim existovat. To jsou vlastně také mecenáši svého druhu. Přitom spektrum lidí, kteří se ve sběratelství pohybují, je velmi široké. Často to ani nejsou moc bohatí lidé. Dobrý pocit mám z toho, že to zajímá i mnoho mladých lidí, co v tom vidí něco důležitého, a to mě těší. I lidé, co nejsou vyloženě movití, ke mně chodí kupovat a já z nich cítím zanícení a vášeň. Chtějí mít umění doma, být s ním konfrontováni a uchovat jej. Je to nádherné.
Budete i nadále dávat své obrazy na dobročinné aukce?
Pakliže se mi bude dařit něco plodit a páchat, tak s radostí dál dávat budu.
Krištof Kintera (1973) Pomník sebevrahům, kteří skončili svůj život skokem z Nuselského mostu. Nebo jízdní kolo umístěné na veřejném osvětlení, tedy pomník věnovaný Janu Bouchalovi a všem dalším cyklistům, kteří zemřeli v ulicích Prahy. To jsou nejznámější díla Krištofa Kintery. Jeho tvorba je však mnohem širší. V řadě světových galerií vystavoval své mluvící sochy nebo světelné instalace. Ve své tvorbě pracuje s motivy současného konzumu – elektrospotřebiči, výlohou obchodu, lampami nebo třeba kopulující vrtačkou. Třikrát byl nominovaný na Cenu Jindřicha Chalupeckého, spolupodílel se také na instalaci Entropy
Autor rozhovorů: Leoš Kyša, autor titulní fotografie: © brblal.net
Na fotografiích jsou díla, která umělci darovali do Dobročinné aukce Nadace Via
Rozhovory vyšly ve čtvrtletníku Umění darovat, který vydáváme na podporu české filantropie. Jednotlivá čísla časopisu si můžete zdarma stáhnout ZDE.
