Mělo se vybrat 50 tisíc korun, nyní je ve sbírce na nákupy pro samoživitelky a samoživitele v nouzi tři a půl milionu. „Vždycky se do něčeho namočím s představou, že to bude za pár dní vyřízené, ale pak mě to zavalí,“ říká Nora Fridrichová, moderátorka ČT, která je iniciátorkou a hlavní silou úspěšného komunitního projektu, pro náš časopis Umění darovat.

Do rodin, v nichž nejčastěji matky samoživitelky přišly o příjem a pomoc od státu je někde v dálce, míří díky sbírce záchranné tašky s potravinami a drogerií. „To, že se zvedli i chlapi a začali pomáhat, je pro ty ženy taky hodně důležitý signál,“ říká. Kvůli osudům žen z facebookové skupiny Klub svobodných matek Nora Fridrichová před pár lety s dobročinnými sbírkami a bazary začala, jak vysvětluje v rozhovoru, který vznikal přes videocall jedno časné ráno po další noci, během níž klikala a rozesílala nákupy do nejrůznějších koutů země. Před dalším kolečkem homeschoolingu s dcerami a víkendovým natáčením Sto šedesát osmičky.

Text: Lenka Vrtišková Nejezchlebová

Foto: archiv Nory Fridrichové

Rozhovor vyšel v rámci časopisu Umění darovat v čísle “Léto 2020”.

Kontrolujete každé ráno, o kolik dalších procent jste překročili plán ve sbírce na Klub svobodných matek?

Jasně že to sleduju. Podívala jsem se i teď před rozhovorem. Překročeno je o 6 780 procent! Přiznám se, že takhle velkou sbírku jsem v plánu vůbec neměla. Vznikla organicky, vlastně banálně pro pár přátel.

Takhle překročit plán…

Vždycky se do něčeho namočím s představou, že to bude za pár dní vyřízené, ale pak mě to zavalí.

Asi byste nebyla první ani poslední, koho zavalila vlastní dobročinná aktivita. Dělat dobré věci může být vyčerpávající.

Do toho mám daleko. Sice jsem měla pocit, že mě to zavalilo, ale ne jako tíha, spíš jako nápor dobrých zpráv. Byla jsem nadšená, kolik lidí může ten nákup dostat oproti tomu, co jsem měla původně v plánu. Nepropadla jsem panice, spíš jsem díky tomu v sobě objevila jakýsi vnitřní smysl pro vojenský řád. To není první sbírka, kterou dělám, vždycky jsem pociťovala frustraci, že se dostane jen na někoho, takže čím víc nákupů můžeme poslat, tím lepší mám pocit i sama ze sebe. Obávám se, že měsíce, které jsou před námi, budou těžké pro každého, ale pro rodiny samoživitelek a samoživitelů extrémně. Peníze, které se vybraly, budeme používat na nákupy možná až do konce roku…

Takže budete dál posílat nákupy?

Počítám s tím. Nikoho nečeká snadné období a veřejnost to chápe, myslím, že i díky tomu lidé darovali tolik peněz. Velmi silně si uvědomili, že když má rodina jen jednoho živitele nebo živitelku, kterému vypadne příjem, je to obrovský průšvih.

Jaký je podíl samoživitelů mužů?

Samoživitelů mám na seznamu mnohem míň. Ženám jsem poslala už stovky nákupů, mužům pár desítek, ale aktivně hledám další, kteří potřebují pomoc. Na muže samoživitele je možná vidět ještě méně než na ženy samoživitelky.

Kolik času vás tohle „nakupování“ stojí?

Rozečtenou knížku jsem na začátku dubna odložila do knihovny, vrátím se k ní možná na dovolené, i když i tu nejspíš proklikám. Po večerech a nocích nabírám samoživitele, matky i otce, ověřuju je, dávám je do tabulek. Ale pomáhá mi paní Petra. Když totiž v Nadačním fondu Karla Janečka, kde sbírku provozujeme, viděli, jak se sbírka rozrostla, nabídli mi pomocnou ruku. Jsem novinářka a jediné, co novinář má, je jeho profesní čest a důvěryhodnost. Pokud mi lidé vyjádřili důvěru tím, že posílají peníze do sbírky, považuju ji za závazek. A maximálně se vynasnažím, abych si svou důvěryhodnost odpracovala. Ty ženy mi často popisují, v jaké situaci jsou, citelně se mě to dotýká. Občas přijde tak zoufalá zpráva, že rovnou
z telefonu klikám a posílám nákup, aby u dotyčné mámy byl hned ráno. Já si nemám na co stěžovat, nepřišla jsem o práci, v krizi se můj život změnil jen tak, že mám doma obě dcery a homeschooling.

Cítím to podobně. Párkrát jsem přihodila nejen do vaší sbírky, vlastně trochu jako odpustek za to, že se mám dobře. I když vím, že se to může kdykoliv změnit.

Je to tak. A jak říkáte, může se to změnit. Samoživitelství se nás možná netýká dnes, ale může se nás dotýkat zítra. Křivě se o samoživitelkách říká, že to jsou ženy, které si nebyly schopné udržet vztah, a padá i spousta dalších neférových odsudků, ale koho napadne, že mezi samoživiteli je spousta vdovců a vdov? Život někdy rozdává nepříznivé karty, a kdo má trochu empatie, dovede si to představit. Balíky jídla posílám často lidem, kteří nejenže jsou samoživitelé, ale někdy jsou i vážně nemocní. Nebo mají vážně nemocné děti. Až si kladete otázku…

Jak mohl někdo dostat tolik naloženo?

Jo. Život není fér. V Česku se rádi bavíme o „národních hodnotách“. Většinou za nimi vykukuje nějaký partikulární politický zájem, ale ve skutečnosti by tou hodnotou mělo být pomáhat nejslabším. Rodiny samoživitelů patří k nejkřehčím z nás, měly by stát v našem středu. A my silnější bychom je měli chránit.

Nejde s tím ruku v ruce pocit marnosti, že tohle není systémové řešení?

Jistě. Jenže nejhorší je, že na tyhle lidi stát zapomněl, dlouho pomoc skupině samoživitelek a samoživitelů neřešil, přestože ministryně sociálních věcí na to byla od začátku krize mnohokrát upozorňována. Mnoho žen z Klubu svobodných matek, které znám, jsou „dohodářky“. Patří k nízkopříjmové skupině a lepí měsíční příjmy z několika zdrojů. Z alimentů, pokud nějaké dostávají, podpory od státu na by- dlení a z brigád, práce na dohodu. Když to poskládají, vyjde jim malá suma, se kterou ale dovedou vyžít. Mnohé z nich patří k nejlepším hospodyňkám, jaké znám, vážně. Od začátku karantény byla vláda a ministryně Maláčová upozorňována, že tihle lidé jsou ohroženi absolutním propadem příjmů, že nebudou mít na nájem a jídlo.

Ale došlo na ně až někdy v dubnu.

Na konci dubna! V polovině března přišli o příjmy – a o pomoci se dozvěděli na konci dubna. Do té doby poslouchali, že by s dávkami v nouzi podváděli a kdovíco ještě. A teď? Ted si dělá ministryně selfíčka, jak myslí na samoživitelky. Pardon. To mi přijde sprostý. Stát to věděl, a odsunul je. Podle mých odhadů jde třeba o dvě stě tisíc rodin. Když nabírám ženy, které potřebují pomoci, prověřuju je, když mají anonymizované profily, žádám, aby doložily svoji situaci a tíži. Mám o tom docela přehled.

V rozhovoru pro Deník N jste popsala, jak vás zaskočil enormní zájem mužů o tuto sbírku. Už jste pořádala sbírky oblečení, charitativní bazary, jenže všude převládaly „holky, které se staraly o holky“. Tady zájem mužů akceleroval jeden sportovní novinář, jestli se nepletu.

Ti akcelerátoři byli dva. Sportovní novinář Karel Höring a pak podnikatel Tomáš Čupr. Dva zásadní muži. Karel namotivoval spoustu mužů, ze začátku hlavně ze sportov- ního prostředí, hodně chlapů psalo, že chtějí udělat to co on, tedy poslat „maminkám“ nákup. Maminky, to je totiž zásadní slovo této sbírky. Když jsem přes Rohlík domlouvala nákupy, vstoupil do toho majitel společnosti Tomáš Čupr, že chce taky „maminkám“ pomoci, a nabídl padesátiprocentní slevu na každý nákup pro ně. Úžasný. A na Twitteru se přidávali další muži, že chtějí taky pomoci maminkám. Mě to dojímá. Všichni máme maminku, maminky jsou poklad a je jim potřeba pomoci, když jsou v nouzi. Poprvé jsem zažila, že by muži o ženách mluvili jako o maminkách. Bylo a je to hřejivý, vážně. Dospělí muži většinou vnímají ženy spíš skrze své partnerky. Tahanice o alimenty často probíhají tak dramaticky proto, že muži mají pocit, že dotují expartnerku, se kterou nemají dobré vztahy, ne děti.

Proměňuje se ve společnosti onen předsudek „ženské, která si ani neuměla udržet chlapa“?

Věřím, že ano. Myslím, že k tomu přispěla i krize, kterou prožíváme. Loni jsem jela pro knížky na svůj dobročinný bazar k spisovatelce Radce Denemarkové, která mi vyprávěla, že má za sebou dlouhé roky samoživitelství a že o tom chce psát román. Co vyprávěla, bylo smutný. Seděla jsem u ní, poslouchala ji a došlo mi, že každý bydlíme v domě, kde možná na stejné chodbě bydlí nějaká máma, sama s dětmi, která v noci bulí zoufalstvím do polštáře. Samoživitelství je zavřené za dveřmi, není vidět. A to, že se zvedli i chlapi a začali pomáhat samoživitelkám, je důležitý signál pro ty ženy…

Protože mnohé z nich po svých zkušenostech na chlapy zanevřely?

Ano, začali pomáhat chlapi, na kte- ré třeba na Facebooku Klubu svobodných matek panuje spíše opatrnější názor. Najednou se stali hybateli pomoci a je to důležité pro obě strany. V tématu samoživitelství často – a často určitě i nespravedlivě – nasazujeme mužům psí hlavu. Oni opustili rodiny. Ale to je paušalizující pohled. Stejně jako že „chlapi neplatí výživné“. Uvědomila jsem si, jak to muselo být pro muže, kteří by nic takového nedopustili, nepříjemné, být na jedné hromadě s těmi, kteří se na ženy a děti opravdu vykašlali.

S nadsázkou řečeno, možná teď pomáhají zlepšit obraz mužů?

Neřekla bych, že to měli takto promyšlené… Ale jasně, když vyšel rozhovor v Deníku N, skokově se číslo zvedlo o sto tisíc. Myslím, že muže potěšilo, že si najednou nečtou, že jsou nezodpovědní a neplatí alimenty, ale že pomáhají a že jsou empatičtí. Někteří muži dárci mi výslovně psali, že chtějí navázat na Karla Höringa. A když do toho pak vstoupil velkoryse Tomáš Čupr, řekla si určitě spousta chlapů: To je borec! A je fakt, že hodně lidí chce zrovna naši sbírku podpořit i díky té slevě na Rohlíku, mají tak pocit, že jejich dar bude dobře zhodnocen. A když už jsme u toho, ráda bych řekla, co mi leží na srdci. Od začátku krize bylo jasné, že zrovna tento potravinářský a distribuční sektor bude jedna z mála oblastí, která půjde nahoru. Přiznávám, že jsem si myslela, že tyhle sektory budou aktivnější i v nějaké pomoci. Když do toho vstoupil Tomáš Čupr, kterému se daří, aby podpořil lidi, jimž se tolik nedaří, doufala jsem, že to bude normotvorné pro ostatní firmy. Zatím se to neděje, ale třeba se to ještě stane. Byl by to dobrý signál o naší společnosti.

Co na vaši sbírku říkají trollové a hateři, kterých máte mraky?

Dali mi pokoj. Fakt. Jakmile jsem začala dělat sbírku, všimla jsem si, že mě trolí míň lidí, a to jsem dva týdny předtím napsala něco kritického o Číně a trollové mi chtěli rozbíjet hlavu kladivem. Ne že by měli prázdniny, trolí furt, ale mně dali pokoj. Asi dočasně, ale to je mi fuk.

Říkáte, že sbírka vznikla spíše náhodou, ale vy se pomoci samoživitelkám věnujete dlouhodobě. Sbírky oblečení, velký knižní bazar…

Ale vážně jsem do toho spadla spíš omylem. Když jsem narazila na sku- pinu svobodných matek na Facebooku, otevřelo mi to úplně jiný svět. Ty holky mi píšou, jaký jsem „anděl“, neumím na to ani pořádně reagovat, jsem jen zprostředkovatel. Byl to dobrý nápad ve správnou chvíli, ale důležití jsou dárci, kteří vkládají peníze. Mám se dobře a díky tomu, že dělám v televizi, mám trochu známou tvář, což můžu pro takovou věc využít. Nemám v plánu zakládat žádnou nadaci. Něco mě napadlo, tak jsem to udělala, takhle mi to dává smysl. A dělám to i pro sebe. Když se mi něco v té oblasti povede, mám ze sebe o něco lepší pocit.

Celé číslo časopisu Umění darovat si můžete prohlédnout zde.