Do společnosti Eurowag, poskytující služby v oblasti silniční dopravy, nastoupila Marcela Murgašová před 13 lety. V roce 2016 začala vést CSR oddělení a stála také u zrodu unikátního filantropického konceptu spočívajícího v zapojení všech zaměstnanců do dobročinnosti. V rámci dárcovského fondu Philanthropy and You umožňuje společnost svým zaměstnancům věnovat 1% ze zisku firmy na charitativní projekty dle vlastního výběru. V roce 2020 tímto způsobem přispělo na dobrou věc 520 zaměstnanců z 18 zemí Evropy částkou 93 600 EUR, v roce 2021 bude tato částka zdvojnásobena. S Marcelou, která se filantropickým projektům aktuálně věnuje z pozice ředitelky Nadace BLÍŽKSOBĚ, jsme si povídali o tom, jak možnost zaměstnaneckého dárcovství vnímají sami zaměstnanci a čím může inspirovat další zaměstnavatele.

Jak vznikl nápad zapojit zaměstnance firmy Eurowag do rozhodování o darování?

Co se týká filantropie, má Eurowag už dlouholetou historii. První darovací kontrakt jsme podepisovali někdy v roce 2003. Tehdy ještě neexistovala žádná jednotná strategie. Pan Vohánka, zakladatel a CEO firmy, daroval dle svého uvážení tomu, kdo ho o dar požádal. V portfoliu obdarovaných tak byly např. organizace Lata, Kverulant, Paměť národa apod. V roce 2016, kdy část firmy prodal, se rozhodl všechny podpořené projekty přesunout do své nově vzniklé nadace BLÍŽKSOBĚ. Přemýšleli jsme, jak začít jinak, jak nastavit strategii darování tak, aby do ní byli zapojeni všichni zaměstnanci ze všech zemí, kde Eurowag působí. Hledala jsem inspiraci u jiných organizací, koukala jsem tehdy například, jak to má Avast. U většiny firem to fungovalo tak, že zaměstnanci sice mohli něco navrhnout, ale pak stejně správní rada vybrala několik organizací, které se podpořily. A to jsme úplně nechtěli, věděli jsme, že účast lidí je v tomto případě kolem 30 procent a nám šlo o to, aby se jich zapojilo co nejvíc. Takže jsme se rozhodli, že jedno procento ze zisku, které chceme věnovat na filantropii, rozdělíme mezi všechny zaměstnance.

Jak tedy vypadal první ročník?

První rok byl budget 200 EUR na zaměstnance. Tuhle nabídku dostali úplně všichni, od uklízeček a obsluhy na čerpacích stanicích až po top management. Chtěli jsme si vyzkoušet, jestli o to lidé budou mít vůbec zájem. Celé jsem to administrovala já s office managementem, takže jsem tiskla všechny darovací smlouvy, dávala je lidem na stůl, rozesílala je na pobočky. Každý dárce dostal dvě kopie, s nimiž měl zajít do podpořené organizace, nechat je podepsat a jednu kopii mi poslat zpátky, abychom mohli nechat dar přes účetní oddělení proplatit. Ještě k tomu měl žádost, kde popisoval, proč si právě tuhle organizaci nebo jednotlivce zvolil. Zúčastnilo se 77 procent lidí. Možná teď budete čekat moje „wow“, ale mě spíš trochu překvapilo, že se nezapojili všichni, říkala jsem si, že když už dostali všechno připravené na stůl, co víc ještě můžeme udělat (smích)? Procesně to bylo ale úplně šílené a já věděla, že další rok už to takhle nechci, že s tím potřebuju pomoct a nějak to zautomatizovat.

Takže jste se spojili s Nadací Via?

Z mého bývalého působiště jsem znala Lukáše Hejnu (ředitele fundraisingu Nadace Via, pozn. red.). Nadaci Via už jsem také znala, protože nám pomáhala zakládat nadaci BLÍŽKSOBĚ, takže jsem si ji pozvala a zjišťovala, zda by ten proces nešel nějak zautomatizovat, aby to fungovalo podobně, jako třeba Darujme.cz. No a tím začala naše spolupráce. Už od prvního roku jsem byla úplně nadšená, protože Nadace Via pro nás vytvořila perfektní úplně jednoduchou aplikaci, ve které zaměstnanci mohli psát žádosti, koho chtějí podpořit. Všichni byli moc spokojení, letos spolupracujeme už pátým rokem. Účast je pořád vysoká, nejnižší byla 74 procent.

Myslíte, že existuje prostor pro vylepšení, že lze opravdu dosáhnout stoprocentního zapojení zaměstnanců?

Já jsem teď s těmi procenty naprosto spokojená – jak jsem již říkala, podobné projekty ve větších korporacích dosahují participace 20-30 %. Myslím, že už pro to asi nejde nic víc dělat. Já dokonce dva dny před uzávěrkou obvolávám lidi, kteří ještě nedarovali, a připomínám jim to. Opravdu tomu věnuju hodně energie, až si říkám, jestli to nepřeháním, že je to přeci jejich zodpovědnost. Ale třeba spoustu lidí darovat chce a v návalu pracovních povinností jenom zapomene.

Jaké jsou zpětné vazby od zaměstnanců? Víte třeba o někom, koho by zkušenost s darováním ve firmě inspirovala k další filantropii?

Ano, s tím se setkáváme. Nejsou to tedy desítky lidí (nebo o nich nevím), ale víme o jednotlivcích, kteří se rozhlédli po svém okolí a zjistili, že mají třeba vedle azylový dům, kam mohou vozit potraviny nebo oblečení. Poslední dobou se na mě také obracejí zaměstnanci, kteří začínají s individuálním dárcovstvím či dokonce startují svůj neziskový projekt a chtějí se se mnou poradit, to mi dělá velkou radost. Cílem celého projektu je motivovat lidi k darování, inspirovat je, aby se rozhlédli po svém okolí a řekli si, co by bylo potřeba změnit. My jim k tomu nabídneme ten právní servis a peníze. Navíc se zaměstnanci mohou inspirovat navzájem. Když člověk váhá, koho podpořit, může se přidat k projektům ostatních kolegů. Tak třeba pro podporu Dobrého anděla se takhle loni rozhodlo celkem 22 zaměstnanců. Lidé se tak mohou díky svým kolegům zorientovat a získat o filantropii větší povědomí. Zjistí, že nemusí podpořit pouze velké a známé organizace, nemusí to být jen UNICEF, ale mohou to být i hasiči nebo místní školka. Naštěstí úplně minimálně je nějakých rozladěných ohlasů, lidí, kteří by třeba očekávali, že by ty peníze měli dostat navíc k platu, než je někam věnovat. S tím jsem se setkala tak jednou nebo dvakrát.

Od roku 2018 jsme zavedli i dobrovolnické dny. Účast na nich je sice výrazně nižší, ale podle mě mají ještě větší dopad na rozvoj filantropie a vlastních aktivit než darování peněz. Když totiž lidé do té organizace opravdu jdou, na vlastní kůži si zažijí, jaké to je pomáhat. Vím o skupině zaměstnanců, kteří v rámci dobrovolnického dne vzali na vánoční trhy fyzicky hendikepované klienty organizace Asistence, o.p.s. a tři z těchto zaměstnanců pokračují v docházení do organizace jako pravidelní dobrovolníci, což je prostě úžasné.

Jaká oblast podpory je mezi zaměstnanci nejpopulárnější?

Na prvním místě je jednoznačně podpora postižených nebo onkologicky nemocných dětí a to napříč všemi zeměmi, kde projekt probíhá. Na druhém místě se obvykle umisťuje péče o zvířata. V roce 2020 šlo toto téma zase více do pozadí a víc podpory získala sociální pomoc a vzdělávání, což má určitě souvislost s covidem. To mě osobně hodně potěšilo a vnímám to jako pozitivní.

Co byste vzkázala dalším zaměstnavatelům, proč by měli podobný benefit nabídnout i ve své firmě?

Od začátku říkáme, že za výsledky firmy je zodpovědný každý jednotlivý zaměstnanec. A proto i každý jednotlivý zaměstnanec by měl mít možnost rozhodovat o tom, kam se peníze budou darovat. Všichni jsme zodpovědní za vynikající výsledky firmy. Pokud je nějaká firma takto nastavená, tak na to podle mě její zaměstnanci uslyší. V Eurowagu to nemáme jen někde napsané, ale prostě to žijeme. Chodí mi pak děkovné dopisy od zaměstnanců, že jsou rádi, že něco takového děláme, že to zvyšuje jejich loajalitu k firmě a že jsou pyšní na to, že mohou darovat. Určitě je to jeden z nejzajímavějších a nejoriginálnějších benefitů. Je inovativní a také tím vyjadřujeme důvěru zaměstnancům – do každé darovací smlouvy přeci vkládáme jméno firmy a důvěřujeme našim zaměstnancům, že vyberou správného člověka, který ty peníze potřebuje. Takže bych zaměstnanecké dárcovství doporučila také jako inovativní program pro zaměstnavatele, kteří kladou důraz na důvěru.

Působíte v 18 zemích Evropy. Vidíte nějaké trendy v dárcovství v zahraničí?

Nejvíce podpořených je z ČR, protože taky sídlíme a máme tady nejvíc zaměstnanců. Velké nadšení slyším například z Rumunska, ale jinak to nedokážu úplně porovnat. Trendem v zahraničních pobočkách je to, že se spojí více zaměstnanců a věnují na jeden dva projekty dohromady. Takže se dá říci, že v zahraničí se v tomto případě zaměstnanci více sdružují.

Do výběru podpořených projektů tedy českým zaměstnancům nezasahujete?

Vůbec. Nechci jim dávat ani jediný návod (smích). Abych na začátku lépe vysvětlila, koho mohou obdarovávat, dala jsem do instrukcí příklady organizací, které se zabývají onkologicky nemocnými dětmi, jako je například Dobrý anděl. A pak jsem se dozvěděla, že spousta lidí viděla na prvním místě Dobrého anděla a darovala na něj, což jsem přesně nechtěla (smích). Ne že by ta organizace byla špatně, ale měla to být pouhá inspirace. Když se na mě někdo obrátí s žádostí o radu, koho podpořit, což se občas stává, tak je odkáži na portál Darujme.cz, kde mají ty oblasti podpory pojmenované a krásně roztříděné. Nebo zaměstnancům doporučím, aby si počkali, až se bude aplikace zavírat, že tam budou mít na dvě stě projektů, které navrhli jejich kolegové a ke kterým se mohou přidat. A to mi přijde úplně nejlepší, ať příjemce pomoci prostě zaměstnanci navrhují sami. Musím říct, že moje představa o dobrovolnickém dnu byla podobná, ale tam to vůbec nevyšlo, lidé se jich nezúčastňují, dokud jim něco nenavrhnu. Nakonec jsem proto zapojila společnost Business for society, která má přehled o tom, které organizace hledají dobrovolníky. Několik organizací mi proto navrhnou, já z nich pár předvyberu a dám na intranet, aby si z nich zaměstnanci vybrali. Business for society navíc zařídí pojištění a evaluaci.

Můžete uvést příklad úspěšného dobrovolnického dnu?

Tak třeba minulý rok jelo 15 lidí odklízet stromky do KRNAPu. Byla to úplně nádherná aktivita. Dobrovolnický den probíhal někdy na jaře, v době koronavirových restrikcí, ale venku se být mohlo. Takže to byl naprosto ideální teambuilding. Já si obecně myslím, že tyhle dobrovolnické aktivity by mohly teambuilding z velké části nahradit. Nemusíme si přece platit agenturu, která nám bude vymýšlet „atrakce“, abychom se spolu mohli bavit, ale můžeme tomu společně dát smysl, někomu pomoct a pak se za to třeba odměnit dobrou večeří. V tom mě inspiroval Šimon Pánek, který v době velkého boomu zážitkových firem tyto typy aktivit hodně kritizoval a vyzýval firmy, ať dají svým teambuildingům také nějaký smysl, ne jenom tu zábavu. A toho já se držím a snažím se to ve firmě protlačovat.

Co vás osobně přivedlo k CSR?

Mám vystudovanou sociální pedagogiku a pedagogiku na Filozofické fakultě UK v Praze, učila jsem na základce, dělala prevence sociálně patologických jevů. Pracovala jsem vždy v nezisku, nikdy jsem nechtěla do firmy, ale pak mě v personálce přemluvili (smích). V Eurowagu jsem začala pracovat nejprve jako asistentka pana Vohánky. Tehdy měla firma asi 30 zaměstnanců, dnes jich má okolo přes 1000. Nebylo tam tehdy marketingové ani HR oddělení, to jsem vlastně všechno částečně dělala sama. Dělala jsem pohovory, vytvářela první webové stránky, věnovala se office managementu. Pak jsem šla rychle po sobě na první, druhou a třetí mateřskou. Během třetí mateřské mi volal pan Vohánka, že prodal část firmy a že by chtěl založit soukromou nadaci, tak jestli bych mu s ní nechtěla pomoci. A že bychom měli zároveň udělat něco s darováním ve firmě. Takže to byla od začátku taková kombinovaná pozice: CSR Specialist v Eurowagu a ředitelka jeho vlastní nadace BLÍŽKSOBĚ. Když mi do smlouvy napsali „CSR Specialist“, přiznám se, že jsem ani nevěděla, co to znamená (smích). Na konci minulého roku jsem po 13 letech odešla z firmy, abych se mohla věnovat pouze nadaci, a v Eurowagu působím dál částečně jako supervizorka, aby projekt neztratil svoji původní esenci. Je také potřeba zaměřit se více i na rozvoj jiných CSR aktivit a na to již nemám zkušenosti ani potřebný čas a energii.

Jakým oblastem se věnujete v rámci nadace BLÍŽKSOBĚ?

Máme dvě základní oblasti, jejichž podpoře se věnujeme: aktivní občanská společnost a s ní související ochrana demokratických hodnot a systémové změny ve školství: zaměřujeme se hlavně na pregraduální přípravu učitelů a rozvoj kompetencí pro 21.stolení. Tato témata jsme si stanovili v roce 2016 a vidíme, že covid jen akceleroval potřebu jejich podpory. S výběrem projektů to funguje tak, že máme klasickou správní radu, jejímž předsedou je pan Vohánka. Já nebo správní rada projekty navrhujeme a správní rada rozhoduje. Neděláme žádné grantové výzvy, ale projekty k podpoře si většinově hledáme sami.

Co plánujete na rok 2021?

Letos máme krásnou zprávu pro všechny zaměstnance, že jsme letošní budget zdvojnásobili oproti loňskému roku na 360 EUR. Částka pro darování se vždycky vypočítává z plánovaného zisku firmy, a jelikož letos očekáváme celkem velký nárůst, tak budeme moct udělat opravdu hodně dobra (smích). Zapojili jsme také kolegy ze Španělska a Portugalska, takže celá aplikace se bude překládat do španělštiny. Další novinkou pro letošek bude zaznamenávání zpětné vazby od obdarované organizace přímo do e-mailu zaměstnance, který na daný projekt přispěl a který se tak dozví, za co darované peníze organizace utratila a v čem konkrétně tedy „jeho“ peníze pomohly.

Co se týká nadace BLÍŽKSOBĚ, tam budeme opět pokračovat ve vytyčených tématech, k nimž jsme si jako novinku nabrali téma dluhů. Máme na to 700 tisíc korun, které chceme věnovat někomu, kdo pomáhá lidem v dluhové krizi. Exekuce v Česku se dotýká téměř dvou milionů lidí, když započítáme jednotlivce i jejich rodiny. To je přece šílené číslo!

Pokud nebude v Eurowagu něco mimořádného, tak se nejspíše budeme držet tématu, které jsme načali minulý rok, a to jsou azylové domy. Uspořádali jsme pro ně před Vánoci potravinovou sbírku, a protože nepředpokládáme, že letos bude situace lepší, tak podobný projekt budeme připravovat zřejmě i tento rok. Líbí se nám, že azylový dům je službou, ve které matky mohou zůstat po nějakou omezenou dobu, ale pak se musí posouvat a nějak svoji situaci řešit, k čemuž tam mají odbornou pomoc. Také by se mi líbilo nabídnout zaměstnancům v rámci dobrovolnických dnů možnost stát se mentory pro mladé lidi, a to buď v mezinárodním programu DofE, motivujícím mládež do 24 let k osobnímu rozvoji nebo pro organizaci Yourchance, která pomáhá mladým lidem odcházejícím z dětského domova. Tam vnímám podporu dospělého jako naprosto zásadní.

Neměla jste za celou dobu, co děláte „dobro“, pocit únavy, frustrace nebo vyhoření? Kde se dobíjíte?

Myslím, že za poslední rok jsme se s pocity frustrace a únavy setkali asi každý. Já se dobíjím hlavně s dětmi v přírodě a myslím, že nás k tomu vlastně i ta doba vyzývá, jakoby nám říkala „jdi ven, ztiš se a naslouchej přírodě, tam je vše v pořádku“! Pak se hodně dobíjím svými vlastními projekty – dělám semináře a cvičení pro ženy. Organizuji i celoroční rozvojový kurz pro ženy, v jehož rámci se vždycky jednou za měsíc sejdeme, v této době samozřejmě online. Na setkání cvičíme, sdílíme na principech transparentní kruhové komunikace svoje zážitky a emoce. Vidíme, že na to nejsme samy, že všechny zažíváme vlny naštvanosti, frustrace a šílené únavy, že v sobě máme agresi, kterou pak třeba obracíme proti dětem, což je nám pak líto. Celý ten kruh je léčivý. V kurzu se společně učíme, jak nesmírně důležité je myslet samy na sebe. Dovolit si udělat každý den svůj rituál, dát si tu hodnotu, pro mě je to třeba ranní cvičení a meditace. Nebo jdu do přírody a vnímám stromy, ptáčky a slunce a cítím, jak mě to harmonizuje a vylaďuje. Poslední dobou jsem si také zakázala číst přespříliš zprávy, protože cítím, jak mě to vtahuje do strachu a vycucává. Myslím, že celá tahle doba nás učí dospělosti, převzetí plné zodpovědnosti za své fyzické i duševní zdraví. Takže když se například dostanu do stavu vnitřního chvění, stresu a stavu před „výbuchem“, nesnažím se všechno stihnout, ale udělám pravý opak: lehnu si třeba na chvíli na gauč a otevřu si knížku. A mám pocit, že když se zklidním já, zklidní se tak nějak samo i všechno kolem mě. Třeba i ty tři mé krásné dětičky!