Bílá Voda. Obec s 320 obyvateli, kde jednu třetinu obyvatel tvoří Rumuni, část Poláci, Slováci, jeden Francouz a jeden Angličan. Obec s léčebnou, domovem důchodců a hospodou, téměř na konci světa. Přesto, nebo možná právě proto, tu sousedská komunita dobře funguje. Naposledy se v Bílé Vodě rozhodli upravit okolí nově postavené pece na chleba a sušárny na ovoce a přeměnit nevábný kout zahrady na místo pro sousedská setkávání. Velký podíl na všech aktivitách má starosta Miroslav Kocián.

Pro pochopení současného stavu Bílé Vody je možná dobré znát trochu historie, povíte mi o ní něco?

Od které historie chcete začít? 🙂 Největší rozkvět zažila Bílá Voda v době, kdy byla ještě hluboké vnitrozemí. V roce 1723 tu hrabě z Lichtenštejn-Kastelkornu založil piaristickou kolej, bylo tu první gymnázium na Jesenicku. Bílá Voda vzkvétala a roku 1748 povýšila dokonce na městečko. Jenže pak Marie Terezie v rámci prusko-rakouských válek přišla o Dolní Slezsko, v ten moment se z Bílé Vody stalo příhraničí a její význam začal upadat.

Co byl další historický milník? Rozpad Rakouska-Uherska?

Do roku 1918 byla Bílá Voda čistě německá, se vznikem státu přišli čeští úředníci, učitelé, pošmistři, četníci a nastaly další komplikace. Doba to musela být šílená a složitá, nechtěl bych ji sám žít. V archivech existují dopisy javornických konšelů Masarykovi, aby si uklidnil četnictvo a armádu, a třeba právě Javornický výběžek obsadili Freikorps ještě před Mnichovem. Přitom zrovna v Bílé vodě zatkli starostu a zastupitelstvo za přílišnou loajalitu k českému státu. Každý lidský osud by tu vydal na román.

Když mluvíte o románu, v dubnu se chystá vydání knihy Kateřiny Tučkové, která se historie Bílé Vody také týká. Četl jste ji?

Všichni jsou tu na ni hodně zvědaví. Já už jsem ji četl a v červnu dokonce chystáme slavnostní křest. Kniha se věnuje příběhu řádových sester, které byly od 50. let internované právě v klášteře v Bílé Vodě. Po roce 1948 do kláštera přijely čtyři komise, které klášter uznaly jako neobyvatelný. Pak přijela pátá, prohlásila, že budova je v pořádku, a do 14 dní sem navezli řádové sestry z celé republiky. Žily tu ve strašném prostředí, ale zpětně viděno řeholní sestry zřejmě zachránily Bílou Vodu. V roce 1945 totiž došlo k totální výměně obyvatelstva, z původního německého tu zůstalo pár lidí. Statky a pozemky si rozebírali bezzemci z Valašska a slévači z Ostravy, ale moc lidí se sem nehrnulo. Historie si na kdyby nehraje, ale bez řeholních sester by asi vesnice úplně zanikla. Trochu paradoxně pomohla internace i těm sestrám. Glorifikovalo je to, dodávalo jim to punc zakázaného, lidi sem za nimi jezdili a zajímali se o ně víc, než by to zřejmě dělali, kdyby je nechali v jejich původních umístěních. Prostě další z věcí, která se komunistům nepovedla.

Vás dokonce jejich příběh motivoval k založení Muzea izolace, internace a integrace, je to tak?

Muzeum jsme vybudovali s kamarádem Markem Dušákem. Jednou jsme seděli, bavili se a Marek mi povídá: “Já mám pořád takovou ideu, že by si ty sestry zasloužili muzeum, že bysme si to měli víc připomínat.” A protože já měl tuhle ideu taky, slovo dalo slovo, já jsem napsal projekt, získali jsme na to nějaké finanční prostředky a začali jsme. Objížděli jsme Česko a Slovensko od Jiřetína pod Jedlovou až po Prešov a dělali rozhovory se sestrami, které v Bílé Vodě působily. Natočili jsme 10 hodin výpovědí, získali jsme od nich nějaké předměty, fotky a materiály, pracovali jsme s historičkou, která nám připravovala texty. Nakonec jsme 7. září 2012 otevírali mší, kterou celebroval kardinál Dominik Duka. A když jsme po mši stáli s Martinem před kostelem, přišel k nám náš další kamarád, bývalý katolický kněz, a říká: “Nikdy bych nevěřil, že budhista a antiklerikál naplní katolický kostel k prasknutí.”

Připomínat si naši historii je určitě chvályhodné, ale co vás vlastně do Bílé Vody původně přivedlo? Byl to právě zájem o historii?

Ne, já jsem lesák. Po škole jsem si hledal zaměstnání a skončil jsem na Javornicku. Přímo do Bílé Vody jsem se přestěhoval v roce 1992. A za tři roky jsem tu byl starostou :).

Jak se to přihodí, že se starostou stane taková “náplava”?

V devadesátých letech, když sestry odešly do svých původních působišť, počet obyvatel Bílé Vody prudce klesl. Starostka potřebovala lidi na kandidátku a já asi vypadal neopotřebovaně. Když mě oslovila, jestli bych nechtěl kandidovat, neměl jsem nic za sebou a lidi jsem znal hlavně z práce v lese. Ale byl jsem mladej, bylo mi sedmadvacet, řekl jsem si: “Každá zkušenost je dobrá,” tak mě tam napsala. Bylo to vtipné, na to, jak mě lidi neznali, jsem měl jako druhý nejvíc hlasů. A starostou jsem pak od roku 1995.

Jaké byly začátky? A jak se vám v obci daří?  

V tom roce 1995 byla ta vesnice téměř prázdná a navíc celkem rozdělená. Měl jsem místostarostu komunistu, ale na dědině se prostě musíte dohodnout a fungovat. Snažil jsem se tu dědinu stmelit, vytvořit si respekt svou prací. Začali jsme rozvíjet česko-polskou spolupráci, dojednali jsme jazykové kurzy pro rumunské rodiny, které se k nám přistěhovaly v devadesátých letech, provozujeme hospodu a penzion, organizujeme Brossmannův festival duchovní hudby a další akce. Je to prostě taková každodenní práce, společné dílo lidí tady.

Proč jste se přihlásil o grant v Nadaci Via?

Já jsem měl dlouhodobý cíl, nebo spíš sen, postavit pec a sušárnu na ovoce. Mám kořeny na Valašsku, tam to bylo běžné, a tak jsem to chtěl zkusit i tady. Podařilo se nám sehnat finance, pec i sušárnu jsme postavili, ale kolem to bylo pořád takové neutěšené. A tak jsme zažádali o grant na úpravu místa k setkávání, kde by byl altán, letní kuchyň a houpačka pro děti. Cílem je upravit celou zahradu. Na grant u Nadace Via mě upozornila kolegyně a mně se ty podmínky líbily. Líbí se mi, že grant dostane projekt, který spojí lidi a přitáhne je k práci. Já tady každému pořád opakuju: “Jestli chceš mít lepší život, musíš se o to zasloužit taky sám.”

A funguje vám to?

Potěšilo mě, že se ta dědina začala utvářet. Až mě překvapilo, jak to může lidi stmelit. Samozřejmě nikdy na brigádu nepřijdou všichni, vždycky budou tací, co reptají. A vždycky se budou objevovat problémy, se kterými v projektu nepočítáte, ale bez problémů a hledání jejich řešení by byl život nuda, ne?

Předpokládám, že plnému využití v posledním roce bránila covidová situace, ale jaké akce se tu už konaly?

Lidi nejlíp propojíte přes jídlo. To je přitáhne. A tak jsme dělali sousedskou snídani, která začala v devět a skončila ve tři čtvrtě na 12, opékali jsme jehně nebo pekli chleba v peci. Jeden místní kluk pracoval v pizzeriích v Praze, takže když teď děláme brigádu, upeče nám k tomu skvostnou pizzu. Věděla jste, že když pečete pizzu, musíte pec rozpálit zhruba na 400 stupňů? Ale pozor, na chleba zase musí být chladnější, kolem 270 stupňů. To už jsme si taky v praxi vyzkoušeli. Dokonce jsem v peci pekl i divočáka.

Jaké máte s pecí plány do budoucna?

Mám tyhle projekty rád a chci tu dělat akce pro lidi. Kolem pece bude ještě květná louka a ovocné stromy. Chceme tu pak dělat různé workshopy třeba pro děti z okolních škol, ukázat jim, jak vypadají jednotlivé bylinky nebo jak se peče chleba, nahoře v prostoru nad pecí chceme dělat různé akce pro místní i pro lidi z okolí. Měli jsme tu třeba i workshop o výrobě sýrů.  

A vy osobně? Máte ještě nějaké další nesplněnéání?

Pro mě i cesta je cíl. Nechci mít za sebou 300 lidí, kteří budou volat hurá. Já už jsem ve věku, kdy se budu hlavně bavit. Chci si život užít a ne jen přežít, takže většina těhle projektů je spíš moje sobectví. 🙂 Nepotřebuju být nejbohatší nebožtík na hřbitově. Spíš než materiální bych chtěl raději dcerám předat odkaz duchovní, že práce se vyplatí, že není nutné strávit život na úřadě práce, a vědomí, že se jejich otci možná sem tam něco povedlo.

 

/Projekt vzniká ve spolupráci s firmou Hornbach./