4. září slaví Nadace Via čtvrt století od svého založení. Při té příležitosti se její ředitel Zdeněk Mihalco potkal se svým předchůdcem Jirkou Bártou u jednoho stolu ke společnému ohlédnutí. A kromě vzpomínání došlo i na futuristické vize a osobnější otázky.
Zdeňku, Jirko, v čem se podle vás nadace za ta léta nejvíce posunula?
Zdeněk: Určitě v tom, že hospodaří se svým majetkem. A taky má dvacet pět let zkušeností.
Jirka: Předně se velmi proměnil kontext, ve kterém funguje, a roste s tím, jak se věci ve společnosti mění. Troufnu si i myslet, že jsme zároveň trochu proměně toho kontextu pomohli.
Zdeněk: Jiná je i prestiž toho, co znamená pracovat v nadaci – když jsem před osmi lety vyměnil svět médií za tuhle práci, setkával jsem se v okolí s údivem, možná až politováním. To už je dneska úplně někde jinde.
A co teprve před 25 lety! Jirko, ty ses do vedení nadace vrhnul v divokých 90. letech – v době, kdy mnoho lidí využilo příležitost k podnikání. Jak tehdy reagovalo tvoje okolí?
Jirka: Moc tomu nerozumělo. Většina mého okolí si asi myslela něco jako „vypadá zdravě, má dvě ruce, dvě nohy, není to úplný pitomec, klidně by mohl pracovat v nějaké bance…“ (směje se) Téměř hledali nějaký hendikep. Když si v roce 97 někdo zvolil, že spojí svůj život s budováním nějaké nadace, tak tomu okolí úplně netleskalo.
Zdeněk: Ale ačkoli obecné vnímání nezisku se asi ve společnosti dodnes příliš nezlepšilo, tak při jednání s lidmi z byznysu vnímáme, že už jsme nahlíženi jinak než dříve, jsme na stejné lodi.
Jirka: Ano. To, že se po katastrofě spojí neziskovky a firmy a jsou připraveny společně pomoci, je relativně nová věc.
Přijeli jste sem rovnou z návštěvy severních Čech. Prozradíte, co to bylo za cestu?
Zdeněk: Souvisela s jednou z věcí, které nadaci posunují a pravděpodobně i posunou v dalších dvaceti pěti letech – máme štědrého dárce, který se rozhodl být podporovatelem nadace, a to i poté, co jednou odejde. Není tajemstvím, že Martin Hausenblas se rozhodl formou dobročinného odkazu věnovat část svého majetku Nadaci Via.
Jirka: Martin navíc v současnosti uvažuje o zřízení svěřenského fondu a je možné, že se budeme podílet na jeho správě. A to už je taková nadační „vyšší dívčí“.
Zdeněk: Jak asi Jirka potvrdí, ani tohle nebyly úvahy, které by před pětadvaceti lety někomu běhaly hlavou…
Jirka: To určitě ne. Naši dárci z Kalifornie nám ale už tehdy říkali, že podobné „trusty“ tu jednou budeme mít. Nicméně my jsme vůbec nevěděli, o čem mluví.
Pojďme ještě chvíli zůstat u historie. Vznik Nadace Via je navázán na mnoho významných českých i zahraničích osobností. Jirko, můžeš za všechny zmínit příběh Wendy a Billa Luers? A jak to bylo s tím oblékáním Václava Havla? 🙂
Jirka: Wendy a Bill Luers působili v letech 1984 – 1986 jako velvyslanecký pár na americké ambasádě v Praze. Wendy je osobnost s obrovským zájmem o svět, lidi, kulturu. Během pár měsíců se tu znala se všemi lidmi z disentu, včetně Václava Havla. K jeho inauguraci se traduje historka, že Bill mu na ni přivezl kravatu, a Wendy pro Olgu halenku. A když se Wendy Václava Havla ptala, co mohou pro nově se rodící demokracii v Československu udělat, řekl jí, ať založí nadaci a začne pomáhat. Tak vznikla The Foundation for Civil Society a později Nadace Via, jako její přímá pokračovatelka.
Co ale také stojí za zmínku, že jsme historicky měli ve správní radě třeba Jiřinu Šiklovou nebo Pavla Tigrida. A Pavel Tigrid nese jednu obrovskou zásluhu – tehdy se otevřelo téma, jestli členství ve správní radě nemá být honorované. Nekompromisně všem řekl, že pokud dojde k tomu, že tato filantropická a veskrze ctnostná úloha bude honorovaná, tak ve správní radě končí. A bylo po debatě.
Zdeněk: Mluvit o správní radě zní trochu úřednicky, ale ona je nesmírně důležitá, pokud dobře funguje. Usměrňuje činnost nadace a my máme to štěstí, že nám byla vždy velikou oporou…
Jirka: Je to tak. Správní rada nás už v historii nejednou zachránila před průšvihem. A patříme k menšině nadací, která věří v obměnu jejích členů. Je přirozené, že člověk má schopnost věnovat stejnou míru energie jednomu projektu po omezenou dobu, řekněme v rozmezí tří až šesti let. A pak předá štafetu dalším.
Tobě ta energie vydržela dvacet let… Měl jsi někdy chuť to takzvaně zabalit?
Jirka: Mnohokrát. Ale vážně – ona to reálně nebyla organizace, která by byla dvacet let pořád stejná.
Zdeněk: Myslím, že je to krásně vidět v té krátké historii, kdy nadaci vedu já – nikdy to není stereotypní. I v těch letech, kdy to vypadá, že se nic neobvyklého nedělo, si při pročítání výročních zpráv uvědomím, že něco nového vzniklo, proměnilo se. Společnost je živý organismus – před pětadvaceti lety u nás skoro nikdo netušil, co je internet, neexistoval Facebook. Určitý paradox je v tom, když se organizace snaží být konzervativní, aby všechno přestála, ale zároveň musí neustále na něco ve společnosti reagovat, ať už je to živelná katastrofa, společensko-politické změny nebo technologie.
Zdeňku, tys vedení nadace převzal na podzim roku 2019, tedy nedlouho před vypuknutím pandemie a sérií dalších turbulentních událostí. Takovou zkoušku ohněm jsi asi hned zkraje nečekal, že?
Zdeněk: Já nevím, jestli jsem měl nějaká očekávání. Jsou to nepřenositelné zkušenosti. Jak se říká, něco jiného je o žumpě si číst, a něco jiného je do ní spadnout. Ve vedení organizace je spousta specifik, jedním z nich je, že na některé věci je člověk víceméně sám. A v době pandemie, následně tornáda a poté války na Ukrajině se vše jen akcelerovalo, zintenzivnilo. Na druhou stranu jsem měl nějakou energii, mohl jsem využít toho, že přináším třeba i trochu jiný pohled na řešení problémů.
Pomohla ti tvoje novinářská praxe?
Zdeněk: Myslím, že spíše moje osobnostní nastavení. Mám tendenci se na některé věci dívat trochu víc s odstupem, vystoupit z proudu emocí. A je potřeba taky říct, že neočekávatelné události se ve společnosti děly vždycky.
Jirka: Musím dodat, dnes už jako pozorovatel, že mám hluboký obdiv k tomu, jak to Zdeněk a celá nadace zvládli. I ti, kteří do té doby mohli říkat, že Nadace Via tady dělá takové ty hezké, ale trochu zbytné věci, mohli třeba po tornádu na jižní Moravě vidět, že vstupuje do hry i při vážných životních situacích.
Zdeněk: Klíčový byl covid. To byla doba, kdy se utvořil můj názor, že nadace by jako instituce měla být natolik stabilní a pevná v kramflecích, aby zaujala proaktivní roli, když podobná situace nastane.
Jirka: A je třeba říct, že nejde o první katastrofy, do kterých se nadace aktivně zapojila. Už třeba v době povodní v roce 2002 jsme měli poměrně úspěšnou fundraisingovou kampaň. A nemusí to nutně znamenat, že chceme suplovat roli humanitárních organizací – máme zkrátka know-how a nástroje, které umožní lidem snadnější darování. Tak proč toho nevyužít.
Proč se Nadace Via pustila do pomoci lidem prchajícím před válkou na Ukrajině?
Zdeněk: Je to podobné jako u jiných zmíněných událostí. Šlo o tak obrovskou věc, že si nedokážu představit, že bychom nic neudělali. A pak jde jenom o to najít si v tom tu svoji roli. Tady už jsme předem věděli, že naše dvě hlavní úlohy budou spočívat v podpoře organizací, které spustí své sbírky (a nakonec jich bylo asi osmdesát), a v pomáhání lidem „odspodu“, což je naše tradiční linka. Součástí DNA Nadace Via vždy byla víra v to, že člověk nebo sdružení lidí může udělat něco konkrétního a dobrého pro své sousedství, ve kterém žije – teď i pro lidi přicházející sem žít z Ukrajiny. A když se takové malé místní počiny znásobí třistakrát, tak už je změna znát.
Ty pocházíš z Bruntálska, kraje se svéráznou pověstí. Jak vysvětluješ místním, co děláš?
Zdeněk: Místní jsou překvapeni, že existuje i nějaká organizace, která jim může posloužit. Nedorozumění často vznikají z toho, že lidé mají pocit, že neziskovka je tu pro někoho, kdo je ve vážných potížích. Snažím se to vysvětlovat tak, že jsme tu pro ně, že můžeme přispět k tomu, aby se jim trochu lépe žilo.
Jaký projekt byl vaší největší srdcovkou?
Zdeněk: Já mám na nadaci nejradši obyčejnost. Ty úplně malé projekty, které dělají lidé ve svých běžných životech. Pracujeme s kontrastem, kdy na jedné straně máme třeba obnovu hřbitova v malé příhraniční vsi a na druhé straně lidi, kteří dokázali vybudovat firmu. Obě ty skupiny mají něco společného – jsou to lidé něčím úspěšní, mají naplňující život, stávají se inspirací pro ostatní. A my máme to štěstí, že je můžeme potkávat a propojovat.
Jirka: Místo, se kterým mám spojeno hodně vzpomínek a užitečnost Nadace Via, jsou Velvary. Vstoupili jsme tam před pár lety s velkým komunitním grantem v programu „Místo, kde žijeme“, kdy cílem bylo dát místním lidem možnost vysnít si novou podobu zdejšího prostranství. Tak vznikl Malvaňák (obnova místa bývalé prvorepublikové plovárny u Malovarského rybníka – pozn. red.) a pak se začaly dít další věci – Radima Woláka, dobrovolníka, který tehdy projekt organizoval, oslovila tehdejší starostka, jestli by po ní nechtěl vedení obce převzít. Šel do toho, stal se starostou a začal město ovlivňovat z nové pozice, přičemž si ale pořád zachoval ten komunitní přístup. Je tam zřejmý dlouhodobý dopad na životy tamějších obyvatel. Takže i ty relativně drobné věci se mohou během pár let promítnout do větší změny.
Zdeněk: I tady se ukazuje proměna doby. Jedním ze současných Radimových zájmů je péče o krajinu, což je také fenomén posledních let. A s blížícími se komunálními volbami víme, že takových „Radimů“ jsou po Česku desítky.
Jak by podle vás mohla vypadat Nadace Via za dalších dvacet pět let, tj. v roce 2047? Bude existovat?
Zdeněk: No jasně! Nadace musí existovat minimálně padesát let, jinak to nemá smysl. Osobně věřím tomu, že bude bohatší, bude spravovat větší majetek, a tím pádem bude mít větší dopad. Moc bych si přál, aby byla ještě otevřenější směrem do Evropy a taky, aby si zachovala ten obyčejný lidský rozměr založený na vztazích.
Jirka: Nadace v roce 2047 bude přesně taková, jaká má být. V principu se bude držet své DNA, ale bude hledat „to své“. Přál bych si, aby se uměla proměňovat s tím, čím lidé budou žít.
Zdeněk: A lze předpokládat, že to, co v této chvíli neumíme dohlédnout, bude nějakým způsobem spojeno s vývojem technologií.
Jirka: Já většinou nemám temné vize, ale je možné, že svět a lidé v něm budou tou dobou natolik ovládáni různými aplikacemi, že budeme usilovat o prosté zachování lidskosti.
Zdeněk: Souhlasím, že hledání harmonie mezi lidskostí a technologiemi bude zřejmě velké téma. Uvidíme, co řeknou kolegové za těch dvacet pět let…
Myslíš, že budeš u toho?
Zdeněk: Myslím, že tou dobou budu spokojeně sledovat svoje následovníky stejně, jako teď Jirka.
Teď máte prostor se jeden druhého na cokoli zeptat.
Jirka: Kdy jsi s tím chtěl naposledy praštit?
Zdeněk: Nejtěžší pro mě bylo období pandemie, kdy jsme se v týmu nepotkávali. Nechtěl bych pracovat v organizaci, která funguje pouze online. S malými dětmi a mou vlastní nemocí, kterou jsem tehdy procházel, jsem situaci vážně přehodnocoval. Ale poslední dobou mám dobrý osobní pocit z toho, jak se vše podařilo zharmonizovat. A mám radost z toho, jak skvělý máme tým. A ty, Jirko, neměl jsi někdy chuť se vrátit?
Jirka: Neměl. A dokonce si myslím, že nemám ani nejmenší důvod, nadaci se zjevně daří. Možná jsem to už i trochu přetáhl…
Jirko, co bys Zdeňkovi a celé nadaci popřál?
Jirka: Aby pro ně byla Nadace Via místem, kde pořád nachází životní smysl, kde radosti převažují nad starostmi, kde se budou potkávat s lidmi, kteří dělají krásné věci. A taky štědré dárce a skvělé členy a předsedy správní rady, protože bez nich to nejde.
Zdeňku, máš poslední slovo.
Zdeněk: Rád bych nejen Jirkovi, ale i všem zakladatelům poděkoval za to, že můžu dělat tuhle práci, protože bez ní by byl můj život chudší. Moje nastavení a osobní hodnoty jsou ve stoprocentním souladu s tím, co dělám.
Zdeněk Mihalco
Pracoval 10 let v médiích, například jako redaktor a editor Aktuálně.cz, Hospodářských novin nebo časopisu Forbes. V Nadaci Via působí od roku 2015, od podzimu 2019 je jejím ředitelem.
Jirka Bárta
V čele nadace byl do září 2019. Nyní působí jako nezávislý fundraisingový konzultant a zaměřuje se na práci s velkými dárci. Je předsedou správní rady Nadačního fondu Via Clarita, sesterské organizace Nadace Via.
Rozhovor vedla a fotila: Monika Skopalová z Nadace Via
